Jak jsme (ne)jeli do Slovinska na ferratu
V neděli brzy ráno je v plánu vyjet na jih. Mam týden dovolené a tak jsem si říkal, že své přítelkyni ukážu krásy zdolávání hor ferratami. Začneme ve Slovinsku a pak se přesuneme na Dolomity. Plán je jasnej.
Zde se ale musim vrátit kousek dozadu. Ještě před odjezdem totiž pořádám pro prváky VUT stezku odvahy na Zaškolováku. Cestou ze Zaškolováku se začne z auta ozývat ramus, jak kdyby mi někdo cestou špatně poladil vejfuk a já seděl v káře z Rychle a zběsile vedle Vina Diesela. Jenže mám furt „jen“ svýho Citroena C8 a vedle mě sedí kamarád, kterej není ani plešatej a ani to není taková hrana jako Vincek Nafta. Rozpojila se koncová a středová část výfuku. Asi mi neni souzeno odjet na žádnou dovolenou včas.
Takže místo sobotního balení hledám rampu nebo jámu, kde bych to auto opavil. Nenašel jsem. Pomáhám balit své přítelkyni a na druhý den domlouvám kamaráda, který má v garáži jámu. Vyjedeme zase tak s 9 hodinovým zpožděním.
V neděli na desátou jsem u kamaráda. Vyklízíme jeho garáž, abych tam najel autem. Najíždím do garáže nad jámu. A teď se nedostanu z auta. Garáž je malá. Jdu zadními dveřmi. Ještě štěstí, že jsou šoupací.
O tři hodiny, spoustu nadávek a mé od výfuku spálené rameno později se loučíme a já se jedu sbalit. Vyrážíme ještě v neděli. Dnem jsme stále v rámci plánu. Hodinou jsme o 12 hodin pozadu – v duchu si připomíná své heslo: „plánem na dovolenou je nemít plán“.
Projíždíme Rakouskem k jezeru Packer Stausee. Je čtvrt na dvanáct, klidná noc. Během chvilky ležíme. Vzduch je čistý a svěží. Je po dešti.
„BUM!“ Ze stromu nad námi kápla kapka na střechu auta. „Jo, tohle musíme ještě vychytat“ říkám si. Říkám si to ještě asi dvě a půl hodiny, nez usnu únavou. Za neustálého bombardování kapkami ze stromů.
