Den čtvrtý, úterý 5.2.2019, sestupujeme k moři!
Krátká cestička „přes kopec“ nás vede olivovými sady k městu Soller. Po asi kilometru cesty se nám skýtá krásné panorama, které se Nina chystá vyfotit. Ale kolemjdoucí jí radí, ať si šetří baterku, že budou hezčí. Chvíli si povídáme a pán na sebe prozradí, že je místní údržbář turistických cest. Děkujeme mu, že odvádí super práci, poslechneme si pár tipů a pokračujeme.
Kousek od města potkáváme obrovského osla. Kouká na nás přes nízký plot svého ohrádky a jakoby nás zve k sobě. Na slovíčko u plotu jako dva sousedi na vsi. Rád se i nechá nakrmit čerstvou trávou zpoza plotu, ale jak má dojít na pohlazení, tak cukne. Nevděčník. Místní kočka, co se tu záhy objevila, by se nechala hladit moc ráda. Jenže to má smůlu. Já krmil osla a chtěl jsem si pohladit osla!
Nina kráčí s dobrou náladou, protože tu kočku hladila. Já zatím krmil osla v naději, že si ho pohladím a nic. Doprovázím tedy trochu zklamaně Ninu nad Soller. Tady si v kavárničce s výhledem zlepšuji náladu. Dávám si kávu, pomerančový koláč a džus z čerstvých pomerančů. Je hrozně kyselý, ale vím, že bych ho chtěl pít každé ráno.
Nad městem se rozprostírají citronové a mandarinkové sady. Je příjemných 10 – 12 °C a my pomalu sestupujeme dolů do města. Zastavuju se na mostě přes úzkorozchodné koleje (rozchod je 913 cm, jeden yard), kudy jezdí Orange Express. Ještě asi 800 metrů a jsme dole ve městě.
Na náměstí hledám levnou restauraci na pozdní oběd. Sedáme si do Sa Batigueta. Po obědě si dáváme navíc napůl malé tapas: olihně v cibulové omáčce a kalamárové kroužky v těstíčku. Chuťově jednoznačně vyhrály olihně. Rozmýšlíme plán na zbytek dnešního dne a dny následující.
Jdeme se podívat na staré nádraží, kde se dovídám, že cesta ze Solleru do Palmy mě vyjde na 18 €. Takže měním plán posledního dne, resp. pojedu radši busem. Pomalu se odebíráme na stop do Port de Soller.
Už mě nebaví psát na cedule jména míst, kam chceme, tak místo názvu kreslím lodičku. Malíř zrovna nejsem, ale během 10 minut nás bere jeden řidič. Tito se jmenuje. Neumí moc anglicky, ale ptá se, proč jsem nakreslil lodičku, když chci do přístavu. Mně to smysl dává a očividně to pochopil, ale i tak se mu to chci pokusit vysvětlit…
Ale mlčím.
Troubení auta…!
Tito strhává volant!
Uf! Jsme zpátky ve svém pruhu.
Uff…
Tito se omlouvá, já odvětím „It’s OK“, a zbylé asi dvě minuty cesty mlčíme.
V přístavu je krásně. Slunko se pomalu schovává za západní část kopců, které svírají celou zátoku.
Přístav je plný. Všude jsou lodě. Některé odplouvají, některé už kotví a jiné připlouvají. Na plážové části háže panička psovi frisbee a o kousek dál sedí dvě slečny na pláži.
My si sedáme na molo a jen tak se díváme na poslední paprsky slunka vlnící se na hladině.
Kolem půl sedmé by mělo slunce zapadnout. Máme hodinu času dojít tři kilometry k majáku na opačné straně přístavu. Tam budeme dnes v noci bydlet. Po čtyřech dnech na cestě přijde sprcha vhod, takže složíme hlavy v hostelu. Jmenuje se Refugi de Muleta a je to bývalá budova místního telegrafu, jak nám prozradil dopoledne údržbář cest.
Příchod stíháme přesně na západ slunka. Je kouzelný. Červánky líně putují nad klidným mořem. V dáli pluje loď a sluneční kotouč se pomalu blíží k obzoru.
Západy slunka jsou všude kouzelné, ale u moře mají zkrátka něco navíc. Asi to, jak se naše hvězda zrcadlí v rozlehlé mořské hladině. A pak už je vidět jenom malý srpek nad horizontem. Táhne je to k sobě, ale nikdy se nepotkají. Horizont a srpek slunka si nejsou souzeni, vždy se mezi nimi objeví mezera.
Po sprše zjišťuju, že maják, který je hned vedle hostelu, je v provozu. Nikdy jsem maják svítit neviděl. Teď dopisuji poslední řádky dnešní story a jdu si ho vyfotit spolu s noční oblohou.
