…a roztál sníh. Ale úplně všude. Nejen, že je běžek nedostatek. Sehnat obzvlášť nějaké začátečnické je obtížné. Začátečnické znamená do sedmi tisíc ceny. Ale povedlo se nám to. A pak si sníh sprostě roztál!
Musíme za sněhem mimo Brno. Vyrážíme tedy s Anetkou, Míšou a Honzou do Ramzové. Nebyl jsem tam už nějakou dobu a co moje paměť sahá, nikdy v zimě. Z auta odstraním střední sedačku druhé řady a běžky se pohodlně vejdou. Míša s Honzou mají lyže a stráví den na sjezdovce.
Cestou tam nás dovede navigace, ale nějak jsme nedomysleli, kam se na těch běžkách vydat. Naštěstí vede z vrcholu Šeráku lyžařská magistrála. Tak si uděláme krátký okruh přes Keprník zpět do Ramzové. Anet stojí na běžkách prakticky poprvé, tak si říkám, že zrovna lyžařská magistrála by mohla mít upravenou stopu. Mohl by to být lehký terén. A nahoru ušetříme síly tím, že se necháme vyvézt lanovkou.
Od lanovky sjedeme z malého kopečka a začíná stoupání. O stopě není ani řeči a kopec je prakticky nekonečnej. Stromečkuju a každým krokem ukrajuju z trasy před námi. Anet zaostává za mnou. Místo stromečku jde kolmo ke kopci. Chvíli na ni čekám. Pokračujeme. Není to tak lehký terén, jak jsem myslel. A kopec před námi moc neubývá. Teda ne tak rychle, jak bychom chtěli. Rozhodně to v Anetce nevzbudí lásku k tomuto krásnému sportu. Musíme zpět.
Sundávám si lyže, Anet taky a jdeme z kopce zase dolu. Nejde to jinak. Kopec je plný muld a rozhodnutí sjet to na běžkách by nedopadlo vůbec dobře. Našel jsem alternativní trasu. Ať se aspoň trochu projedeme. Z rozcestí pod Šerákem se vydáme doleva. Zkusíme dojet na mezizastávku lanovky a vyrazit na druhou stranu Ramzové. Pokud půjde koupit lístek na lanovku směrem dolů.
Cesta samosebou klesá, ale není to tak hrozné. Anet postupně brzdí, já si to občas nechám rozjet, občas si přibrzdím. A čekám na ni na Koňské vyhlídce. Nevypadá to, že by bylo hodně sněhu, ale stačí to. Kopec je trochu prudší, ale Anet to zvládá. Rozhodně líp než stoupání. A já to taky zvládám.
Obsluha lanovky nemá problém nás poslat dolů a tak jedeme lanovkou zpět na parkoviště. Ve výsledku je to akorát kolem oběda, a tak využijeme pohodlí auta a v klidu si k jídlu sedneme.
„Není čas, ztrácet čas,“ zahlásím po jídle a vyrážíme. Pár kilometrů bychom ještě mohli před setměním přidat. „Tímhle směrem by fakt měla být stopa,“ ukazuju Anet, kam se vydáme. Kousek po svých zvládneme během chvilky a už nasazuju lyže. Jsme na trase, která vede Pod Větrolam a pokud se zadaří, dojedeme do Horní Lipové a z té se vrátíme vlakem k autu. Stopa je super a jede to jedna báseň. Mírné stoupání, trochu ledu, ale nic z toho nás nerozhodí. Jedeme. V kopci Anet trochu ujedu. „Nahoře počkám,“ říkám si, přeci nebudu přetrhávat tempo v půli kopce.
Odraz, skluz, odraz, skluz,… skluz dolů. Co? Ruka mi klesla a nezabrala, asi jsem se zabořil do hlubokého sněhu. Podívám se za sebe. A hůlka, o kterou jsem se odrážel, vypadá jako velice nedbale napsané písmeno ‚U‘. „A sakra,“ zakleju a koukám, co jsem to provedl. Teda, co se to provedlo. „Trochu se bojím, že jsem dnes dojezdil,“ říkám Anetce, která vystoupala za mnou na kopec. Mírně na hůlku v ohybu zatlačím. Narovnám ji. No, narovnám aspoň tak, sby šla používat. Uvidíme. Před námi je ještě několik kilometrů. Budu na levou stranu trochu něžnější. Musím být.
V lese je trochu míň sněhu. Ale jet se dá. Sem tam je stopa zmrzlá, taje to. Sjedeme z kopce. A další problém. Sněhu je mnohem míň. Zatím to jde, ale ten trend se mi vůbec nelíbí. Po pár metrech potkáváme běžkaře, co nás už předjeli. To není dobry znamení. A je to tak. Sněhu ubývá a za chvili už se nedá jet. Sundáváme běžky. „Přeci to nevzdáme,“ hecne nás Anet a já souhlasím. Bereme lyže do ruk a jdeme.
Po asi třech stech metrech to vzdáváme. Dnes jednoduše není vhodná konstelace na běžkování. Jdeme zpět. Po třech stech metrech v protisměru nasadíme běžky a jedeme k autu. Pomalu se začíná stmívat. Byli jsme aspoň v půlce, budiž nám to útěchou.
