Zvoní budík. Je šest třicet. Sobota ráno. Rychle ho vypínám ať neprobudím svou drahou. Nachystám snídani a vyrážíme na dnešní výlet do Trenckovy rokle. Cestou nabereme další tři členy výpravy. Startovací místo je vesnička Skryje. Asi 35 km od Brna na severozápad. V devět jsme na místě a vyrážíme. „Dnešek bude jen klidná vycházka. Večer pojedu ještě na Býčí skálu. Odkrývají se tam stále nové a nové části a já chci přiložit ruku k dílu,“ říkám si.
A tak, jak jsem si to myslel, tak to přesně nebylo! Ale popořadě.
Je krátce po deváté ráno. Parkuju na točně pro autobusy, kde se ve Skryjích i parkuje. Přímo před námi je turistický rozcestník. Čeká nás pět a půl kilometru. Po červené turistické stezce. Vykročím po silnici a hned mi ujede noha. Silnice je namrzlá a jako zrcadlo. Jak když kreslená postavička stoupne na banán. Jeden rozdíl tam teda je. Sklouznu se, ale frajersky držím rovnováhu. „Bacha, klouže to,“ smekne se další z naší pětice.
Jenže neklouže jen silnice. Klouže i blátivá lesní cesta a každý kámen i klacek. Všude je napadané listí a tak je cesta plná kluzkých pastí. Hlavou mi běží, „tahle cesta nebude tak lehká, jak jsem si myslel,“ zatímco balancuju na uklouzané mini U-rampě, která se maskuje za koleje vyjeté traktorem.
Kolem rybníku se schody mířícími do ledového království sledujeme říčku. V hlavě si vybavuju mapu. Cesta vede podél říčky Bobrůvky. To bude po rovině. Smeká to, ale po rovině. A červená odbočuje. Do kopce. Pár metrů od říčky. Ale mezi cestou a říčkou jsou snad tři vrstevnice.
To by nebyl problém, jenže námraza stále nepovolila. Cestička je klikatá a plná kamení. A hlavně je uzounká a vedle nás klesá sráz až do vody. Smeknout se dolů, byl by to skoro volný pád. „Toho nikdá nebude, abych nějakou turistickou stezku vzdal!“ Nikdo si nestěžuje (moc) a jdeme statečně, ale opatrně a pomalu, dál.
Bez jediného nekontrolovaného pádu dorazíme asi 100 metrů od Trenckovy rokle – našeho cíle. Na kopci v zákrutu lesní cesty je ohniště. Kousek vedle na pařezu leží čerstvá větvička smrku a u ní láhev. Spíš poloplná než poloprázdná a spíš alkoholická než lihuprostá. Žulovice 2016 čeká na svého dalšího ‚píče‘. Kačis se jí chopí. Zkoumavý pohled. Otočení víčkem. Přivonění. I já nasaju do nosu výpary tajemné pálenky. Padne ta klasiká hláška „voní hezky,“ ale není před námi dost dlouhá cesta a domů řídím, tak neochutnávám. Neochutnává nakonec nikdo.
V batohu nesu několik klobás a tak využijeme ohniště. Rozdělávám oheň, ořežu proutky. Nařezat a upéct klobásu si už ale musí každý sám. Kamarád Vojta vytahuje z báglu plynovou kartuši a na pařezu dělá v moka konvičce kafe. Kalwy doplňuje obědovou kávu vlastoručně pečeným makovcem. Když máme všechny chutě ukojeny, pokračujeme o kousek dál k vodopádům v Trenckově rokli.
Námraza místy povolila. Cesta vede po skále dolů. Po skále otočené na západ. Tak, aby tam pro nás námraza vydržela o chvíli dýl. Takže opatrně sklouzneme dolů a… jsme dole! Pod skálou chystají na dalším ohništi oběd dva turisti. Kousek od nich je cedule o Baronu Trenckovi a rozcestník. Zpět na cestu, kterou jsme přišli ukazuje samozřejmě červená. Oproti rozcestníku ve Skryjích je tu ještě jedna tabulka. Píše se na ní:
POZOR! Po 0,8 km je obtížně schůdný úsek. Za sněhu a náledí je úsek zcela neschůdný.
„Hm, tak jo,“ pokrčil jsem rameny a doběhl kamarády. Přeskočil jsem potok a za skalkou se naskytl pohled na vodopád. Vodpoád, kterým ústil do Bobrůvky potok z Trenckovy rokle. Napůl vodopád a napůl ledopád. Pohled, na který jsem se celou cestu těšil.
Celou roklí vede potůček. Místy tvoří úchvatná ledová umělecká díla. Ta těžká cesta po namrzlých kamenech, ledu, smekavém listí a kořenech nám konečně vydala své poklady.
Podle pověsti se zde skrýval před zákonem zlotřilý a krutý František Baron de Trenck. Krvelačný vůdce pandurů, který si silou bral, co chtěl. Nejednou se dostal v armádě do rozepří se svými nadřízenými a nakonec byl i souzen a odsouzen. Nedivím se, že se skrýval zde. Je to tu nádherné. I když, Baron Trenck by nad tou nádherou spíš jen pokrčil rameny a řekl „hm, tak jo.“
Z rokle jsme se vydali cestou na hrad Košíkov. Tedy na to, co z hradu zbylo. Šli jsme cestou necestou, polem i lesem, z kopce do kopce. Celou naši skupinu naviguju já a držím se spíš mapy než značek. Ostatně, začali jsme klouzáním, tak proč bychom si dobrodružnější ráz výletu neudržovali?
Z hradu zbyly už jen valy a sem tam kousek zdi a kamení. Aby ne, když je už od roku 1482 uváděn jako pustý. Ohniště se nachází v místech, kde asi bývala věž. Ale něco mi ríká, že nebude původní. Žďárský turistický klub sem pravidelně chodí na vánoční výšlap a tak je cedulka se stručnou historií hradu jen týden stará. Myslím, že by se tu dalo i přespat. Ale to nikomu neříkejte!
Cesta to nebyla dlouhá, ale rozhodně namáhavější, než jsem myslel. Borci to v Býčí skále budou muset dneska zmáknout beze mě.
