Máme auto až do jedenácti hodin. Kousek jižně od Lisabonu jsme včera objevili krásnou pláž a tam se půjdeme vykoupat. Koupání v oceánu se nedá říct ‚ne‘. Navíc jsme se shodli, že by bylo ve výsledku dobrý mít to auto na ještě jeden den. Budu tedy muset zavolat do půjčovny o prodloužení. To ale zvládnu, až dorazíme k pláži. Vyrážíme totiž brzy.
Jednou z dominant Lisabonu je most, který jako by z oka vypadl slavnému Golden Gate Bridge ze San Francisca. A právě přes ten se jede k pláži, tak ‚musíme‘ jet. Navigace mě trochu zamotala, ale věřím jí. A už jsme na dlouhém oblouku, který vede nad lisabonskými domy a poté navazuje na obří červenou konstrukci Mostu 25. dubna, jak je pojmenován. Oproti Golden Gate je kratší a zhruba o 30 let mladší. Šestiproudá silnice vede z Lisabonu do aglomerace Almada. Jsem celkem překvapen, jaký je při jízdě na mostě v autě hluk. Silnice je kombinací betonu a kovové mříže a jízda právě po té mříži vydává poměrně hlasitý doprovod.
Asi v půlce mostu si vzpomenu, že vlastně jedeme kolem sochy Ježíše, podobné té v Riu, který z Almada shlíží na Lisabon. Je to socha Krále Ježíše Krista na 82 m vysokém piedestalu. V doširoka rozpaženém postoji hledí přes řeku na Lisabon. Socha byla vztyčena jako díky Bohu, že ušetřil Portugalsko destrukce, kterou do Evropy přinesla II. světová válka.
Almado jsme dávno projeli a prokousáváme se ranní mlhou mezi lesy. Koukám na GPSku a na pláž to bude trvat ještě asi 25 minut. Koukám na palubní počítač půjčeného Fiatu, který ukazuje venkovní teplotu. „To moc na koupání nevypadá, venku je prej 8 °C,“ pronesu k posádce. I Hejdy, která byla na koupání nejvíc natěšená, souhlasí, že je docela chladno. Naštěstí jak vyjedeme z lesa, tak se vrátí příjemných 20 stupňů a teplota stále roste.
Sjíždním ze silnice na prašnou cestou, u nás bych ji označil jako polňačku. Horizont je pár metrů přede mnou a za ním se rozprostírá do dáli oceán. Slunce pálí. Vpravo mezi pichlavými keři a jehličnany v kopcích vykukuje sem tam písčité podloží a skály. Vlevo to stejné jen bez kopců. Zastavuju na horizontu. „Odtud půjdeme pěšky, myslím, že bychom to totiž pak na té šotolině nemuseli vyjet,“ zhodnotím kopec před námi, který klesá k útesu nad oceánem.
Cestička k pláži se od polňačky odklání do zákazu vstupu kvůli aktivnímu lomu. Je neděle. Nejhorší, co se stane, že nás vypoklonkují zpět, ne? Místy jsou na kamenech červené značky. K pláži přeskakujeme větší i menší šutry, šlapeme do štěrku a z každé strany nás svírají kleče a pichlavé keře. Sem tam namalovaná červená značka ukazuje směr bezpečného sestupu. V dáli jsou přes dunovitý štěrkový kopec vidět hory. Sestup míří do kaňonu, který by měl ústit k pláži. Vysoká skalní stěna nalevo vrhá do kaňonu stín od nízkého ranního slunka.
Skalnaté homole vystupují z vln, oceán šumí vlnami olizujícími písčitou pláž a moje chodidla se boří do suchého vlažného písku. Ranní slunko je stále nízko, ale už má docela sílu. Za zády máme vysoký útes a před sebou širý oceán. Voda je studená a vlny i na klidném oceánu poměrně velké. Kus od pobřeží projíždí člun. Vlna mi omyje kolena a já odhodlaně udělám další a další krok do chladného oceánu. Nová a větší vlna přejde kritickou oblastí – přes pas na břicho. Brrr.
Koupání je super. Na studenou se dá zvyknout, ale musím z vody. Za dvě hodiny máme oficiálně vrátit auto, tak zavolám do půjčovny… nezavolám. Jsme vlastně pod vysokým útesem a z druhé strany nás omývá oceán. Kde by se tu vzal signál? Měl jsem to udělat nahoře. Vybíhám po cestě na útes nahoru. Nic. No, nedá se svítit. „Budeme muset jet,“ oznamuju smutně holkám. Signál není ani nahoře na útesu, musíme kousek od pobřeží. A když už je signál, není možné se dovolat. Automat na lince trvá s tom, abychom zmáčkli trojku pro komunikaci v angličtině. Virtuální tlačítko trojky v telefonu pípne. Automat zahlásí něco portugalsky. Konec hovoru. Při desátém pokusu to vzdáváme. Je to komplikace, ale dojedeme osobně do půjčovny. Zkratkou. Je to mnohem delší cesta, protože mě navigace nevede přes Most 25. dubna. Pár minut osobního hovoru v půjčovně. Ujištění obsluhou, že se k nim v neděli opravdu nedá dovolat. Auto prodlouženo a jedeme. Sintra čeká!
Zase Sintra? Však jsme tam byli včera, ne? Ale nestihli jsme Palácio da Pena. K paláci se dá dojet buď busem, tuktukem, pěšky a nebo co nejblíž k Capela de Santa Eufémia. Pěšky je to fakt štreka. Minimálně 7 km a možná víc, podle toho, odkud se jde. Busem je člověk závislý na spojích. Tuktuk je drahej a nevěřím, že na někoho u paláce počká, i když tvrdí že ano. Palácio da Pena je totiž obří. S přehledem zabere půl dne nebo víc.
„Chcete jít i do paláce,“ ptám se holek. „Asi nemusím,“ odvětí Verča ku mé spokojenosti a Martina je s námi taky za jedno. Na lístky se stojí fronta a všude propagují nákup lístků online. Bohužel online jsme neobjevili lístky pouze do zahrad. Martina tedy hrdinně stojí ve frontě a já s Verčou ji jistíme pohledy z dálky za kovovým zábradlím. Dá se s námi do hovoru pár čechů, který se chystá do Quinta de Regaleira, kde jsme byli včera, a tak to hezky uteče. Čechy potká člověk taky všude.
Frajerskej vyhazovač jak z brněnského baru prakticky v plné polní u vstupu kontroluje vstupenky a pouští nás dál. Vstupujeme po dlážděném vjezdu do zahrad. Máme chuť na kafe a nějaký zákusek. Kavárna je zavřená, takže musíme k paláci. Dle mapy je tam kavárna nebo restaurace. Spěšně projdeme zahradou a dereme se do kopce k barevnému paláci. Červenožlutovšebarevná stavba je… zvláštní. Na můj vkus je to spojení příliš velké hromady nesourodých stylů a barev. Bije se to mezi sebou. Kdyby si šlechtic chtěl postavit zámek a inspirací mu byl dvorní šašek, tak by to dopadlo, řekl bych, přesně takhle.
Lidí je tu spousta. Palacio da Pena je podle všeho hlavní tahák turistů do Sintry. Pomalu této divné stavbě začínám přicházet na chuť. Jednotlivé budovy jsou skutečně hezky zdobené. Romanticky, jako vše, laděné. Svou velikostí dovede palác zblízka dostatečně separovat jednotlivé barvy a nepůsobí to tak divoce.
Hlavním lákadlem pro nás je ale park. Park s rozlohou šesti nebo osmi fotbalových hřišť. Je plný exotických rostlin, potůčků, jezírek, skleníků, jsou zde stáje a malá zoo. Zkrátka je co vidět. Bohužel plánek není úplně detailní jako byl v Quinta de Regaleira. Ale nějak se s tím porveme. Do role navigátora jsem opět pasován já. První, co chcou holky vidět, je Entrada dos Lagos – Vstup u Jezer. Je to jedna cesta, jakou se dostat do parku a je, jak napovídá jméno, u jezer. Pět umělých jezer kaskádově nad sebou ve stínu vysokých exotických stromů je domovem hejna kachen a dalšího vodního ptactva až po labuť. Pod nimi ve vodě plují hejna okrasných kaprů.
„Kam teď,“ ptají se holky. Nahlédnu do mapky, kterou jsem si vyfotil a ukazuju směr. Máme projitý zlomek parku. Míříme ke skleníkům. Procházíme dlážděnou cestičkou, odbočujeme na štěrkovou stezku a pak se napojíme na další dlážděný úsek. Kolem jsou vzrostlé stromy, okrasné keře a pod nimi dokreslují obraz rozličné trávy a několik kvetoucích květin. Barvy přírody a zeleně tu jsou zastoupeny ve všech odstínech. Les se rozestoupí, a jako když mávne kouzelným proutkem se před námi objeví naměstíčko se záhonky květů a rostlin zkrášlujících toto místo odpočinku. Lavička, kde sedávala portugalská vrchnost, fontánka ve stínu altánku porostlého jakousi popínavkou a malý betonový zahradní domek se na náměstíčku skrývají mezi stromy okolního lesoparku.
Skleníky jsou nedaleko. Bohužel jsou zavřené a tak jen přes ušmudlané okenní tabulky nahlédnu, co skrývají. Každý skleník je malý kousek tropického pralesa uprostřed portugalského lesoparku. Ale nás už čeká další část naší cesty a mapa nás vyzývá k pokračování za vyhlídkou.
Projdeme kolem místní malé ZOO k rozcestí. Uprostřed stojí vzrostlý strom. Podle kůry jehličnan. Tyčí se suverénně k nebi a každý, kdo chce projít jej musí obejít. Jdu kolem zprava a na zemi se válí hnědozelené plátky. Vypadají docela jako šupiny, pokud by šupiny měly asi 7×8 cm. Jsou to šupiny! Šupiny od šišky z toho vysokého stromu nade mnou. Uvažuju, jak velká ta šiška musí být. A těžká! Holky nedovedou pochopit moje nadšení, asi nikdy nehrály v lese šiškovanou. „Hm, ale s takovou šiškou, to by bylo spíš jako olympijský vrh koulí do dálky,“ pomyslím si. „Hele, támhle ji máš,“ řekne Verča a dál se směje mému nadšení. Vedle kameny vyskládané cesty se válí kus šišky. Kus, který může mít odhadem jeden a půl kilogramu. A to je jen asi třetina celé šišky. Myslím, že kdyby mi taková šištice křapla na hlavu, tak už svou hlavu nenajdu.
Údiv nad obří šiškou mi vydrží ještě několik minut jak míjíme výběhy pro koně, kozy a ovce místní minizoo. Verča je asi jediná z lidí, které znám, kdo nemá rád zvířata. Živá zvířata, na talíři jí nevadí. Takže tuhle část procházky si moc neužije. Ale od výběhů pro zvěř se kolem stájí projdeme až ke vstupu u Chalet. Chalet je dřevěný domek hraběnky Eldy po vzoru švýcarského architektonického stylu horských chat. Už z věnčí vypadá Chalet jako perníková chaloupka. Perníkovitý vzor na stěnách tvoří spoustu okrasných prvků z hrubé kůry. Vnitřek pak zdobí neuvěřitelně jemně vyvedené ornamenty v korkových tapetách na stěnách. Celý domek je relativně nově rekonstruován a prostupuje jím vůně brovicového dřeva. Jediná místnost, kde nejsou věci ze dřeva je černá kuchyně.
Hned za chatou je pak vyhlídka na palác. Jsme bez nadsázky na druhé straně parku. Kousek pod námi teče potůček a tvoří malá jezírka. Kolem bude určitě růst spoustu exotických vlhkomilných rostlin, keřů a palem. Horko portugalského odpoledne je vydatné i v září a tak ani holky nenamítají nic proti mému plánu prodírat se pralesem kolem potůčku. Zbývá nám v parku posledních několik významných památek. Jednou je kříž na kopci. Hned za ním je pak socha válečníka. Kříž je zhruba stejně vzdálený jako palác. Celkově naše trasa pakrem bude mít tvar připomínající trojúhelník. Neomylně se prodírám mezi haluzemi okolní flóry a holky mě následují. Martina se na chvíli pokusí zpochybnit můj orientační smysl, ale brzy nazná, že to je předem prohraný boj. Kříž je na nejvyšším bodě parku. Znamená to velmi strmý výstup. Místy se musí stoupat po kamenech, místy jsou schody. Je vedro. Slunko pálí. Místy se zastavuju, abych popadl dech, podíval se na výhled na oceán nalevo za mnou a na krajinu na druhé straně přede mnou. Martina vyrazila napřed. Já supím do kopce vprostřed výpravy a chvílemi počkám na Verču, která náš trojlístek uzavírá.
Kříž je menší, než jsme podle piktogramu na mapě očekávali. No, co se dá dělat. Od kříže je opět vidět celý palác na druhé straně parku a výhled se rozprostírá i na druhou stranu oceán. My se teď musíme vydat zpět k paláci. Vyrážíme kolem sochy válečníka a neustále se kocháme novými a novými stromy a květinami. Náš čas se však nachyluje. Ještě nás zavedu zkratkou přes jeden kopeček, protože je to delší a horší cesta a už míříme k autu. Celý park jsme prošli za zhruba 4 hodiny.
Teď vyrážíme přes obchod do rybářské vesničky na pobřeží kousek jižně od Sintry. Silnice vede po pobřeží kolem pláží, kde je úchvatný pohled na hladinu oceánu. Z pláže k parkovištím míří surfaři a já projíždím kolem pomalu a kochám se. Za mnou se štosuje fronta aut a já si dál hraju na hloupého turistu a nezrychluju nad 30 km/h. Jakmile se objeví záliv autobusové zastávky, pouštím všechny řidiče, které jsem zdržel. Nikdo nezatroubil ani nesignalizoval, že jsem „jednička.“ Pokračuju ve spanilé jízdě a kochám se. Dnes bude krásný západ slunce. Přijíždíme do rybářské vesničky. Nedovedu říct, jestli to Martinu pobavilo nebo zklamalo, že tu jsou místo loděnic a rybářských chatrčí se sítěmi hotely a restaurace. Cascais se za roky své existence zkrátka změnilo pod tlakem turistů v přímořské letovisko.
Parkuju na nejbližším parkovacím místě a hladoví chceme zaplout na večeři do restaurace. Ale zastaví nás západ slunce. Kouzelný západ, který rozmaluje po nebi paletu všech barev, které večer dovede vykouzlit. Hlad jde stranou, protože nebe s každou minutou vykouzlí novou scenérii. Na Boca do Inferno stojíme dobrou půl hodinu a sledujeme, jak příroda na obzoru čaruje.
Restaurace, do které jsme chtěli zaplout, nás už moc neláká a tak přejedeme asi kilometr blíž do centra. Tam je podle Google Maps velice dobrá restaurace a za přijatelné ceny. A Google Maps to tady trefily zcela přesně. Výborná obsluha, výborné jídlo a naše nezměrná spokojenost. S Verčou si napůl objednáváme paellu s mořskými plody a Martina rybu. Před odchodem si holky nechají otevřít láhev vína, kterou si koupily v obchodě a já jim jen mlsně závidím. Sice je v Portugalsku tolerance do půl promile, ale za ten risk mi to nestojí. Procházíme městečkem k přístavu a chvíli posloucháme kytaru a zpěv linoucí se z nedaleké hospody. Ač nerad, jde na mě spaní a musím ovíněným kamarádkám zábavu utnout. Byl to dlouhý den, musíme dojet zpět do Lisabonu a na mě jde spaní.
