Sloupsko – den I., aneb Když se štěstí unaví

Příprava je dokonalá. Plán cesty včetně jízdenek mám. Včera jsem nakoupil proviant a dnes v pátek mám v práci volno. V 11:39 jede vlak do Kolína. Stíhám v klidu. Ještě si přeparkuju auto na super flek před bytem, včera nebylo kde to píchnout. Den se krásně rýsuje. Počasí na jedničku. Můžu vyrazit. Procházím si nejbližší plán – na nádraží v Brně potkám kamaráda Moja a v Kolíně se potkáme s Mártym. Spolu dojedeme vlakem Arriva do Nového Boru.

Přijíždím na nádraží. Asi 20 minut do odjezdu vlaku. Kouknu, jak na tom vlak je. Hm, v appce jsou dva vlaky se stejným číslem a směrem. Liší se jen dva atributy – cílová stanice a zpoždění. Ten pro nás důlezitější atribut je zpoždění. Jeden má 13 minut a druhý 54.

Mojo dorazil. Rychle si podáváme ruku a zatím, co vydýchává cílový sprint, mu říkám, že vlak má zpozdění 13 minut, ale na tabuli svítí 20. Kouknu do appky a… první vlak 57 minut a druhý rázem 53. Navíc přibyla informace, že vlak mimořádně nestaví v Kolíně.

Po velmi rychlé a velmi nepříjemné konzultaci s paní za okýnkem informací ČD kupuju spěšně lístek na bus RegioJet a Mojo našel i spoj z Prahy do Nového Boru. Přijedeme “jenom” o hodinu později proti plánu. Mártyho informujeme o naší situaci a přesouváme scuk do Prahy. Jako pražákovi mu to zase tolik nevadí. A pro nás se toho tolik taky nezměnilo. D1 drncá stejně jako koleje. Jo! Doma jsem zapomněl toasty, co jsem si udělal na cestu.

Je po páté odpoledne a my vystupujeme v Novém Boru. Zbývá nám odhadem půl hodiny světla. Chybí nám asi pět kilometrů cesty. Cílem dnešního dne je Malá nebo Velká cikánská jeskyně u hradu Sloup.

Prvně zamíříme k Malé cikánské jeskyni. Jdeme podle mého plánu, tak nás vedu. Bravurně na poslední chvíli zastavím před bažinou. Měsíc svítí naplno a tak jsem si jí naštěstí všiml. Jdeme totiž mazácky bez čelovek. A trampujeme jen tři, tak proč bychom zabírali hned z první tu velkou, že? Jenže je i přes měsíc skoro v úplňku tma jak v pytli. A navíc hrozně mokro i bez procházky bažinou. V jeskyni nás nečeká ani polínko a to by byl hodně smutný večer. “Já bych zkusil asi i tu velkou,” navrhne Márty a všichni souhlasíme.

Malá cikánská jeskyně. Fotku jsem pořídil až třetí den naší cesty za světla.

Velká cikánská jeskyně je opravdu velká. I za mdlého svitu měsíce vidím, že 15 metrů široký a bezmála 4 metry vysoký vstup otvírá prostor, který mírně klesá hluboko do temna. Sluje, ve které by mohl bydlet drak a nebo asi 50 lidí. Vlevo u vstupu je pod převisem ohniště, lavička a několik kmenů na sezení. Za nimi je naskládané dříví a malý stolek. Správně zabydlený převis!

Z ohniště jde kouř a je vidět pár žhavíků. “Někdo tu ještě před chvílí byl,” oznámím očividné. Rozhlížím se. Už mám na hlavě čelovku. Zarazím se. “Tam někdo leží?” Jeskyně je už obývána asi dvěma páry. Dvě zachumlané hromádky spacáků asi pět metrů od sebe a přetažené plachtou se rýsují ve tmě. Přijdu se opatrně a potichu přesvědčit blíž. Před jeskyní navíc objeví Mojo s Mártym postavený stan. ‘Dcela narváno,’ říkám si. Ale vejdeme se. Jen z hraní na kytaru asi nic nebude, když už chtějí spát. A to je teprve po sedmé.

Oheň nechce moc hořet. Dřevo, které je nařezáno a naskládáno v rohu a pod stolkem, je čerstvá višeň. Všechno ostatní, co jsme našli, je navlhlé. Ale povede se nám opéct si špekáčky a udělat v bříšku hezky na dobrou noc. Spaní rozkládáme kolem ohně, ať je ještě chvilku teplo. Nakonec docela povedený závěr dne. Usínáme.

“Chlapi…” ozve se ze tmy. Jsem ve spacáku. ‘Se mi asi zdálo,’ pomyslím si mezi chrupnutím. Převalim se. Ne. Někdo přišel. Už jsem se probral dost na to, abych rozuměl, co nám říká. “Chlapi, nerad vám ruším spaní, ale míří sem asi 20 dalších lidí. Máme tu zimní táboření.” Spali jsme asi hodinku a půl. Márty s cizím trampem začne řečnit. Ja nemám náladu zapříst hovor se znásilňovačem našeho spánku. Nikam jinam se mi samozřejmě nechce. Ale představa, jak kolem nás a ohně křepčí dvacet lidí… neochotně vezmeme karimatky se vším na nich a přesouváme ležení hlouběji do jeskyně. Všichni tři.

Příchozí přišli nejspíš z knajpy v okolí. Asi hodinu ještě veselili, než taky zalehli. Moc spánku jsme si do té doby neužili. První den se tedy úplně nevyvedl. Není každý den posvícení, no.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *