Snídám a stěžuju si, jaká je hrozná kosa. Dnešní noc byla ještě mrazivější než ta včerejší. Ale spal jsem s holými chodidly a tak mi nebyla taková zima na nohy. Sundat si ponožky fakt funguje! Balím si usárnu. Márty zapisuje do kempovky. Opouštíme převis Island. Škrábeme se v řadě za sebou do hroznýho krpálu nad jeskyni k cestě. K té, kterou jsem včera nemohl najít. Já ani Márty. Kousek od jeskyně je vyhlídka. Možná ze setrvačnosti ze včerejší vyhlídkové cesty tam zamířím.
Rozprostírá se přede mnou výhled do kraje. Ranní chlad pokrývá sloupské louky a pastviny bílou námrazou. Celý kraj ještě klidně podřimuje. Na horizontu se tyčí okolní kopce. Vidím ale jen ty nejbližší. Mrazivý vzduch nenechává dohlédnout dál než jen pár kilometrů.
Každé zastavení s sebou ale přináší pomalý mrazivý chlad. Chlad zimního na sníh skoupého času. Takže vyrážíme! Vedu naši výpravu k poslední jeskyni, kterou jsme ještě v tomto kraji neviděli. Poslední, která je na mapě. Pak už nás čeká jen prohlídka hradu a poustevny Sloup.
Prohlídka je domluvená na 13:00. Není sezona pro prohlídky a tak se musí rezervovat dopředu. U hradu jsme příliš brzy. Navrhuju jít ještě do Velké cikánské jeskyně. Je tam ohniště a tak si tam můžeme udělat oběd. A kdo ví, třeba zastihneme ještě nějaké trampy ze zimního táboření.
Vedu nás stejnou trasou. Z řídkého lesa přes malou louku k jeskyni. V ohništi ještě doutnají poslední žhavíky. Po trampech ale nezůstala žádná další další stopa. Snad jen pár vyleželých dolíků v písku. Mojo rozfouká oheň. Každý si přihodíme svou konzervu a ještě ešus s vodou. Vychtunám si konzervu chalupářského guláše a z vody v ešusu si každý uděláme ještě kafe. Zákusek je sojový suk a z další várky vody dělám pro vsechny meltu. Doslova královské hody na závěr naší cesty!
Je skoro jedna a tak zalívám oheň zbytky lístků melty, která plave na dně ešusu. Míříme k hradu. Na 30 metrů vysoké skále se tyčí hrad a poustevna. Hned od prvního okamžiku mi hrad připomíná řeckou Meteoru. Kláštery vystavěné na vysokých skalních homolích.
Uprostřed sloupského opevnění je věž a klášter. Celý prostor byl historicky rozdělený na část pro mnichy a pro veřejnost. Později pak vyčlenili část ještě pro návštěvy z řad šlechty. Většina světských staveb byla dřevěná a nedochovala se. Není přístupné dolní nádvoří a ani jedny schody, které k němu vedou. Jedny schody byly vyhrazeny pro běžné lidi a druhé byly pro mnichy. Máme hodinu na obdivování impozantního umění a schopností středověkých stavitelů. A výhledů po okolí. Spolu se sochou mnicha hledícího do dáli se loučíme se Sloupem a skalami, které nám byly na víkend domovem.
Čekají nás už jen poslední čtyři kilometry a cesta domů. Sloupské cesty máme křížem krážem v nohách, noční mráz zalezlý v kostech a výhledy navždy zaryté v paměti.
Závěrem bych rád doplnil Martyho pohled na náš vandr, který sepsal na svém blogu a rozhodně je to super porovnání růných pohledů na od první chvíle. (Rozuměj, srovnání pohledu brňáka a pražáka.)
