U Tiských stěn jsem našel parkoviště kousek od jednoho ze vstupů. V zatáčce u silnice, neplacené a s kouskem roviny tak, aby se tam dalo i přespat. Široko daleko nikdo. Jen sem tam kolem projede auto, ale to se asi s blížící se nocí taky změní.
Ještě, než upravím auto na spaní, zamířím k nedalekému rybníku. Je tam hospoda a trochu se umýt by se po celodenním výšlapu k Pravčické bráně hodilo. Hospodský zrovna griluje klobásy, to je náhodička! Osvěžující koupel podpoří chuť na pivo a klobásu. O večeři je rozhodnuto. Zábava u hospody bude nejspíš bujará do pozdních hodin. Navíc je tu krásný výhled na celou Tisou, za kterou se tyčí pískovcové stěny. Ale únava po celém dni je neúprosná a tak se přesouvám na místo, kde se dá přespat. Parkoviště, které jsem našel dříve.
Vstupné do areálu Tiských skla je 30,- Kč na osobu. Trochu mě překvapí, že zkérovanej hlídač v budce má u pasu v pouzdře kvér. Musí tu na vstupném asi trhnout fakt balík, když potřebuje tak nekompromisní obranné prostředky. Ale za chvilku to pouštím z hlavy. Moje kroky se boří do jemného bílého písku a kráčím k prvnímu sklanímu útvaru. Hned z dálky si říkám, „to se bude jmenovat určitě hřib,“ a mám pravdu. U hádání jmen dalších útvarů už takovou kliku nemám. Vlastně si často skalní útvary ani nedovedu spojit s jejich jménem.
Celková trasa Tiským skalním městem má kolem tří kilometrů. Bláhově jsem si myslel, že nejdýl za dvě hodinky budu sedět v autě směrem domů. Skalní útvary tu jsou jako žádné jiné. Vykotlané díry, průlezy, homole, spadené kameny, pod kterými musí člověk projít, průrvy mezi skalami. To vše mě vtáhlo a nechtělo pustit. U každé skály se zastavuju. U každé skály obdivuju, co vše čarodějná příroda dovedla vytvořit.
Tiské stěny ležely v dávné historii na dně moře tak, jako většina našeho území. Schránky amonitů, belemnitů a dalších prehistorických korýšů a zvířeny vytvořily pískovcové skály, které během miliónů a tisíců let přírodní vlivy eroze vytvarovaly do dnešní podoby. A člověk si cestami mezi nimi vytvořil dva okruhy pro turisty. Jelikož jsme začali v části velkého okruhu u turistické chaty, začínáme menší okruh po asi kilometru chůze. Stoupám na náhorní plošinu, kde se dá na vrcholcích skal pohlédnout do kraje. Výhled je to skutečně úchvatný. Nahoře jsou jednotlivé skalní homole odděleny malými průrvami. Doslova vybízejí k tomu, aby člověk přeskakoval z jedné homole na druhou. Neodolám. Opatrně přeskakuju na vrcholek nejbližší ploché skály. Ještě na jednu.
Dál radši nejdu, abych zbytečně nepoškodil skálu. Mám tu krásný výhled na další skály a za chvíli se na protějším vrcholku objeví helma. Helma, za ní hlava a pak celý horolezec. Vyrážím po cestě dál dolů. Potkávám skupinku mladých horolezců s instruktory. Na další skále leze mladá rodina. A kolem to začíná houstnout turisty. Pořád jich tu ale není takové množství, jako bylo včera u Pravčické brány.
Když se podívám na hodinky, vidím, že je čas oběda. Zpáteční cesta velkým okruhem vede po hřebeni skal a jde se stále velice příjemně. Cesta není ani v nejmenším nijak náročná. Po pravé ruce stále skýtá pohled do krajiny. Na Tisou přímo pod stěnami. Na rybník, který byl včera v podvečer tak osvěžující. Na pole, louky a lesy kousek za vesnicí. Na kopce v dálce. Nedivím se, že se tu hollywoodští režiséři Letopisů Narnie rozhodli natočit část filmu. Tiské stěny jsou opravdu kouzelné.
