Větrný hřeben a Sněhové jámy

Po cestě Krakonošovým panstvím jsme zůstali na Martinově chatě já, Anet a Hejdy. Mojo s Mártym spí na asi kilometr vzdálené boudě. Domluva při našem odchodu zněla jasně: nechám si hodinky přes noc na ruce, až bude klukům v boudě zima, zavolají mi, já vzbudim holky. Na chatě jsem v kuchyni domluven, že nám připraví balíček se snídaní na cestu a jdeme kluky vyzvednout, než se sbalí. Pro jistotu jsem si navíc nastavil budík na 6:30, snídaně začíná v 7:30, ať jsme nachystaní.

Východ slunka za horami… a v teple za okenní tabulkou.

Márty ani Mojo nevolají. Buď zmrzli a nebo jim je tam tak dobře. Já si užívám východ slunka s šálkem kávy, rohlíkem s medem, ovocem a to vše za vůči zimě odolnou okenní tabulkou. SMS 7:53: ‚Jsme zahrabany v teple.‘ 7:54: ‚Jak vy? Tady je -7‘ Odpovídám: ‚My koncime snidani, budeme cca ve ctvrt vyrazet. Tzn. o pul u vas.‘ Márty odepíše: ‚Tak to asi nespěehejte, na devatou bychom mohli byt rozmrazeni.‘

„A teď kudy,“ nadhodím do ticha před chatou. Přišli jsme v noci v mlze a ráno vypadá vše uplně jinak. „Tady odtud jsme přišli,“ řekne Hejdy a ukáže na rovnou cestu z kopce. Fakt si nejsem ani za mák jistej, ale možné to je. 150 metrů. „Ne, tudy jsme nešli!“ otevřu mapu, najdu správnou cestu a vracíme se zpět k chatě. Říkejme tomu rozcvička.

Martinova bouda

Klepu na dveře boudy. „Jo,“ ozve se zevnitř. Snažím se dostat dovnitř. Tlačím do dveří. ‚To přimrzlo,‘ říkám si. „Počkeeeeeej,“ ozve se zevnitř, „petlice.“ Nakýbluju se dovnitř a za mnou Hejdy a Anet. Tma se vyhýbá světlu čelovky zavěšené v rohu. Pět prokřehlých postav se podrážděně podívá na Anet, které trvá o dvě vteřiny dýl zavřít dveře, než postavy v příšeří očekávaly. Na stěnách se lesknou krystalky ledu. Nefouká. Jsem rozehřátý z kilometrového stoupání. Je přítmí, je mi dobře. Na vařiči se hřeje voda pro Moja a Mártyho. Kluci budou teprve snídat. Chvilku stepuju, jak mi chladne tělo, pak popisuju, jak bylo na chatě. Kluci vypraví své zážitky z mrazivé noci, snídají a balí. Za půl hodiny můžeme vyrazit.

Od boudy Pod Smělcem je to kus do kopce. Jak jsme stoupali od Martinovy chaty, tak moc nefoukalo, ale Krakonoš si řekl, že si tu chvíli, kdy nefučel pocestným pod nohy, teď vynahradí. Fujavice je ledová a štípe do tváří. Za tu půl hodinu jsem já i holky vychladli. O to hůř se teď stoupá do kopce. A že je to krpál. Jdu první. Ve stopách předchozího horala, který se tu prodíral sněhem. Křup, ozve se pod mou nohou sníh a já jsem do půlky holeně ve sněhu. Křup, křup, křup, prodírám se hkubokým sněhem, krok za krokem a za mnou krok za krokem jde v mých šlépějích Anet. Hejdy se zdržela a já na ní křiknu. Ukazuju, ať jde kolem po zasněženém chodníku, kde se nepropadne. Márty a Mojo jsou za námi asi 100 metrů. Fotí. Vítr fučí. Můj vnitřní provozní teploměr ukazuje, že je třeba se ještě zahřát. Hejdy i Anet mě dojdou. Já se krčím v rozeklaném smrčku, kde fouká asi o 15 % míň. „Jdeme, kluci nás doženou, měli teplou snídani a čaj a my jsme zmrzlí,“ zavelím, když vidím, že nejsem sám, kdo se ještě z boudy neprohřál. A jsme na dohled.

Ani v ledovém vichru nás to nepřestalo bavit! Anet a za ní vpravo Sněžka, včerejší začátek hřebenovky.

Fučí od jihu. Na naši levou stranu. Fučí hodně. Nejsou to poryvy, ale konstantní, ledový a kousavý vítr. Cesta podél dřevěných tyčí s navátou námrazou klesá. Vítr fučí zleva. Před námi se tyčí kopec – Velké kolo – a cesta klesá k jeho úpatí. Každým krokem po cestě dolů vyroste kopec o krok výš. Ohlédnu se, za mnou jde Hejdy zabalená v kapuci a šátku přes pusu. Za ní Anet zabalená uplně stejně, a navíc v brýlích. Sám mám brýle. Vítr zleva s sebou nese malé ostré sněhové vločky. Kluci ukrajují každým krokem z cesty na vrcholu kopce asi 200 m za námi. Vítr zleva. Rovná dlouhá cesta podél namrzlých kůlů v zemi. Ostré malé vločky zleva. Kopec před námi vyrostl do rozměrů hory. Majestátně se nad námi tyčí a pyšní se svou výškou. Vichr zleva. Úpatí kopce. 20 centimetrů nafoukané námrazy na kolíku v zemi. Vítr zleva. Všude je bílo, a když se odvážím podívat se proti větru, vidím zasněžené kopce, lesy a sjezdovky. Hejdy a Anet jsou asi 20 metrů za mnou. Mojo a Márty ztrácí stále asi 200 metrů. Vítr zleva. Stavím se zády k větru. Čekám na holky. Trasa vede mírně nahoru po vrstevnicích kolem kopce, který vyrostl cestou v horu. Jdu. Vítr a ostré vločky zleva. Cítím, jak se mí vítr profoukal levou rukavicí a zahrytl se do kůže. Jsme pod vrcholem na druhé straně hory. Já, Anet a Hejdy. Fouká tu mnohem míň!

Márty a Mojo nás došli. Prohodíme pár slov, ale i ten mírnější vánek se už postaral o snížení naší provozní teploty, zatímco jsme čekali. Jdeme. Stačí pár metrů a je tu zase! Vítr zleva. Ale už jdeme po rovině. Nahorní rovina vyfoukaná větrem. Stromy tu nejsou. Sem tam sporadicky malá kleč. Větrem vyfoukaný sníh v jazycích vyplažených směrem na polskou stranu. Kolíky ukazující cestu. Jsou namrzlé nafoukaným sněhem. Kameny vyčnívají z mělkého vyfoukaného sněhu. Jdeme. Vítr zleva. Vtom se na obzoru objeví věž. Několik kroků. Pod věží je horská chata. Několik kroků a pár set metrů a pod chatou se objeví sráz! „Tam jsou sněžné jámy!“ zakřičím, aby mě Anet a Hejdy za mnou slyšely. Neslyšely. Vítr fučí a unáší slova pryč. Pochodujeme dál. Vitr zleva. Hejdy a Anet mě dojdou na poslechovou vzdálenost. Kluci jsou těsně za nima. Plošina bičovaná větrem je napravo zahrazena nízkým plotem. Za plotkem je už jen sněhový jazym a prudký strmý sráz dolů. Vyhlídka na Sněhové jámy je skutečně impozantní. Kameny, sněhové jazyky a sráz. Hluboký a za ním v dali kopcovitá polská krajina.

Utes sněhové jámy.

„Vezmeme to přes pramen Labe na Labskou boudu,“ navrhuju změnu Mártyho původního plánu spolu s holkama,“ u snídaně jsme na to koukali v mapě, je to v pohodě cesta. Nebyla. Vítr foukal neunavně a stále zleva. Dva kilometry na rozcestí. Vítr fouká, ostré přemrzlé vločky štípou jak tisíc jehel. Jdeme. Rozcestí ukazuje vlevo. Přesně proti směru větru, ale pramen Labe je už jen půl kilometru. Jdeme. Hejdy první, já za ní. Proti větru se nedá koukat. Mám brýle. Jsou zamrzlé, takže vidím asi na dva metry. Šedá skvrna přede mnou je Hejdy. Za mnou další tři skvrny. Jsme všichni. Jdeme. Vítr fouká do obličeje. Kouše. Štípe. Jdeme. Rozcestník! Pramen Labe půl kilometru… zpět. My jsme ho přešli! Nikdo si žádného pramene pod sněhem nevšiml. Nikdo se nechce vracet. Vítr fučí. Jdeme na Labskou boudu…

Dršťková polévka a čaj s medem a citronem nám na Labské boudě vlily sílu do žil. Jen Mojo do toho šel naplno a dal si borůvkové knedlíky s tvarohem. Ale je čas jít dál. Potřebujeme stihnout bus ve Špindlerově Mlýně ve 14:25. Dolů se chystáme Labskou roklí. Ušlapaná skialpová trasa je na sejití hory pro nás jako dělaná. Kroutí se serpentýnovitě dolů. Kolem jsou zasněžené smrky s haluzemi až k zemi. S každou klesající zatáčkou serpentýn rostou skaliska kolem. „Ahoj,“ zdravím skialpinisty v protisměru. Cesta se otáčí vpravo. Je úzká tak akorát na jednoho člověka. Rokle klesá a útesy po stranách nad ní stojí a hledí na nás, turisty. Místy jsou na nich vodopády. Zmrzlé do ledopádů. My klesáme, skály stoupají. Klesáme cestou otáčející se tentokrát vlevo. Nefučí tu. Stromy dorůstají do větší výšky. Sníh víc křoupe. Lehce se lepí. Teplota stoupla.

Ledopády místy zakrývaly skály, které svírají Labskou rokli. Pod ledovým rovem stále tekla voda.

„Chce si někdo něco vysvléct,“ zeptá se při pauze Márty, jakmile dojdu s Anet skupinu vedoucí zbytek výpravy. Využiju chvíle a sundávám si termotriko. Konečně je přijemně. Vyrážíme dál. Skáčeme přes zasněžené potůčky. Sem tam se vyhneme skialpinistovi kráčejícímu úzkou stezkou vzhůru proti našemu směru. Jdeme. Márty, Mojo a Hejdy na mě a Anet čekají. „Radši vyjdu sedm kopců, než bych tři sešel,“ pronesu. Není mi to nic platné. Jdeme z kopce dál. Úzká stezka se postupně promění v lesní cestu. Upravenou a se stopou pro běžky. Jdeme a vedle nás zurčí divoká říčka – Labe. Labe kousek od svého pramene, který jsme nenašli. Jde se dobře, sníh křoupe, debata plyne a ani se nenadějem a jsme ve Špindlu. Beze ztrát na počtu cestovatelů a s dobrým pocitem!

Poslední část výpravy vedla běžnou lesní cestou a navíc s běžkařskou stopou. Kolem skláněly smrky své haluze pod tíhou sněhu k zemi. Vlevo zurčel horní tok Labe a šlo se velice příjemně.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.