Po dlouhé době máme s Martym a Mojem společně volný víkend na vandr. Z Brna se k nám přidává na cestu ještě Radek. Cílem naší jízdy je Fryšava pod Žákovou horou. A naštěstí tam postavili parkoviště chytře hned vedle hospody, takže strategická porada bude! Marty s Bárou přijíždí asi o 5 minut po nás.
Plán na dnešní nocoviště je stvrzen škopkem piva a jde se. „Já bych to vzal tady zkratkou,“ začíná hned zostra Marty. Ale celý vandr tentokrát plánoval on a tak jdeme, kam ukáže. Hned za místním kravínem se před námi rozprostřou pastviny a stejným směrem s námi putuje stádo místních krav. Asi za lepší travou.
Horko je stále, ale zapadající slunko nemá tolik síly. Kráčíme vzhůru do kopce pastvinami, pak lukami mezi travou a modře kvetoucí lupinou až k lesu. Pamatuju si, jak jsme měli tuhle lupinu na zahradě a tady to roste jak plevel na louce. Sice horko s večerem ustupuje, ale chládek stínu stromů je přijemný.
Z kraje lesa nás víta na cestě skokan. Ptáci zpívají do kroku, hovor plyne a cesta ubíhá. Pauza. Okolnostmi vymíněné využití služeb repelentu. Jdeme dál. Poslední kousek po žluté a stojíme u rozcestníku. Vlevo na Devět skal a doprava na Lisovské skály. O společnost dnes nestojíme, stmívá se a tak jdeme na Lisovské skály.
Skalní masív je velký a trčí z vrcholku kopce. Pod ním je cedule popisující jaká květena a zvířena to tu pokládá za své, a ke komu jsme tedy došli na návštěvu. Pánem okolních lesů bude určitě malá myška – plšík lískový. Jen asi není doma a nebo si někde syslí a doplňuje zásoby po zimě.
Pod skalou kousek od cesty objímají kameny ohniště. Malé, ale čisté. Dřeva je v lese v okolí mezi borůvčím fůra, a tak za chvilku praská ohýnek. Já jdu ještě kousek za skálu pro dřevo a… co nenajdu! Myslel jsem, že je to smrček, a on na něm přitom roste ananas! To bude snídaně!
Krátce po půlnoci končí kytarový koncert pro místní a jdeme všichni spát. Mojo u skály, Radek kousek vedle a Marty s Bárou za ohništěm mezi borůvčím. Nejbližší dva příhodné stromy naproti nocležiště kamarádů mi drží hamaku a taky usínám.
Jenže už ve čtyři ráno je světlo, a navíc mě ze spacáku vyhání horko a potřeba. Při návratu k hamace vím, že zalézt do spacáku není dobrá volba. Je tam vedro. Zkusím chvilku ležet odkrytý, ale to se taky ukáže jako špatný nápad. Jsem tak totiž něco jako „ubrousku, prostři se“ pro všudypřítomné komáry a další krvesavou havěť. Co s tím? Chvilku se zakreju zase do spacáku. Přes obličej si hodím tričko. Teplota stoupá. Ne, takhle ne. Převalim se. Nechávam venku rameno. „Bzzzzzzz…“ Takhle taky ne. Sedám si. Co s tím?
Karimatka jde na zem. Spacák věším na strom místo blůzy. Blůza, kterou jinak táhnu nejspíš zbytečně, se na zemi ukáže jako super polštář. Odvazuju hamaku a zakrývám se jí. Paráda! Pod hamaku není vidět, ale já ven vidím. Navíc zakrývá celou karimatku a hlavně, celého mě. Slyším lehounké „bzzz…“ a nic! Vyhrál jsem. Usínám.
„BZZZZZZZ“ Ozve se mi u ucha. Trochu mě to znejistělo. Má smysl před nějakým obrovským vrtulníkem z hmyzí říše dělat „mrtvýho brouka?“ Pomalu se otáčím. Nechci případně přimáčknout sršeň velikosti novorozeného kotěte, která ke mně podle zvuku asi přiletěla. Nic. Nic vedle mě není. Jen malá tmavá dírka do země. „BZZZZ“ ozve se už trochu míň hrozivě přilétající lesní včela. Přiletěla k dírce v zemi a zase odletěla. To se opakovalo ještě několikrát. Očividně jsem měl s umístěním svého lože kliku. Nedostal jsem ani jedno žihadlo, ale lěžím hned vedle obydlí včely samotářky. Ty jsou naštěstí plaché a zcela mírumilovné.
