Na střechu Česka

Před Vánoci v rodinném kruhu míváme tradiční Trampské Vánoce. Ty jsme letos, bohužel nezvládli. Vzhledem k pandemii covidu jsme se rozhodli, že když se chceme rozjet na svátky domů, bude lepší vandr vynechat. Navíc by nám chyběl Mojo, který byl pandemií uvězněn na Slovensku, a tradiční Trampské Vánoce bez našeho tvrdýho jádra? To by nešlo.

Svátky proběhly, jedlo se, pilo a hodovalo. Koukali jsme na pohádky, viděli se s rodinou, zkrátka klasika. Klasicky se mi i trochu roztáhl pas a kalhoty jdou hůř dopnout. Takže to musím vypotit! A jak jinak, než pořádným výšlapem do přírody? Kamarád Radek sdílel několik fotek ke Koruně Česka a jak jsem potom zjistil, jde o výzvu X-Challenge (link míří mimo můj blog). Pročetl jsem si jejich web a zjistil, že pro mě taková výzva není. Uvědomil jsem si, že když máme problém se poslední dobou domluvit na čtyřech termínech na vandr za rok, tak se těžko domluvíme na zdolání 7 vrcholů českých hor za 99 dní.

Ale nápad je to super a tak po vánočním čase a přežráni cukrovím vyrážíme na hory. První vyráží Míša, Dan a Niki. Jedou z Brna vlakem do Pardubic. Tam je nabírám k sobě do auta a jedeme do Jaroměře, kde nabíráme Martinu. Auto je plně obsazeno, šlapu na plyn. Žádný velký zrychlení se nekoná, ale jedeme.

“Mám tu batoh?” ptá se po pár stech metrech jízdy Martina. Auto je báglama naskládané téměř po střechu. Všichni se podívají, co vidí kolem sebe. “Jo, nakládal jsem ti látkovou tašku, bagl s noťasem a ten modrej Meatfly,” ujistím Martinu, ale to jí nestačí. Hledá totiž ještě jeden batoh. A ten si Martina nechala u mamky v autě. Naštěstí to bylo jen pár minut a pár set metrů od místa, kde jsme se rozloučili.

Máme všechno a všechny a za hodinu parkuju v Peci pod Sněžkou. Přijeli jsme podle plánu a o půl jedenácté vyrážíme vzhůru do kopce. A hned první pád. Danovi podklouzl led překrytý sněhem hned vedle parkoviště. “No, v báglu mam nesmeky, určitě se budou hodit,” pomyslím si.

Cesta stoupá nahoru podél Úpy a kolem stojící lanovky. Sem tam potkáme člověka, ale vládní zákaz provozu vleků nám zajistil dostatečný klid. Stoupáme po modré kolem Obřího dolu a u štoly Kovárna v přístřešku si dáváme pauzu. Je skoro čas oběda. Pro nás ale jen kratká svačinka.

V přístřešku se k nám přidává turista, který jde v protisměru. Taky se rychle občerstvuje. Nahoře prý hrozně fouká, ale je jasno. Prý si máme pospíšit. Tak tedy dojídáme a vyrážíme.

Začátek vedl podél řeky Úpy.

A tady začíná kopec. Co kopec? Hora! Cesta je hodně příkrá, ale jít se dá. Stále sem tam potkáváme turisty, kteří jdou z opačné strany. “Dobrej kopec” pronesu s výdechem. Jen tak, abych si ulevil. Martina doplní komentář, že to říkám furt a vždycky a že mi to začne počítat. Upřímně, má pravdu. Ten ‘dobrej kopec’ se postaral o přirozený výběr a rozdělil naši výpravu na dvě části. Rychlejší část z většiny vyzbrojená turistickými holemi prošlapává čerstvě spadenou vrstvu sněhu té pomalejší, která nám kryje záda.

Krok za krokem se prodírám s hůlkami vyzbrojenými účastníky zájezdu nahoru. Občas čekáme na druhou půlku výpravy. Občas uděláme fotku. Většinou ale jdeme, stoupáme a sem tam zdravíme do protisměru ostatní milovníky zimních kopců. “Dobrej kopec.”

Už bychom měli být pod vrcholkem. Všude je jen mlha bílá jak mlíko. Ale ten ‘dobrej kopec’ už se trochu umoudřil a před sebou vidím zavátou ceduli. Nápis “Státní hranice” se schovává pod nafoukaným sněhem. Ohlédnu se za zbytkem výpravy. Mlha prořídla. Pomalu se všichni blíží. Mlha ještě prořídla. Nalevo o několik metrů nade mnou je vrcholek Sněžky. Mlha prořídla ještě víc. Zůstala jenom dole hluboko pod námi. Hora na které stojíme už není horou, ale je ostrovem plujícím po neprůhledném mlžném oparu pod námi. Stejný ostrov vystupuje z bílých hlubin naproti nám.

Mlhavé moře kolem dokola.

Zbývá posledních pár set délkových metrů a pár desítek výškových metrů cesty. Jdeme! Stezka je kamenitá, mezi kameny je sníh a led. Několik nezkušených turistů v botaskách uklouzne a neohrabaně se třepe visíce na omrzlém řetězu zábradlí, jak se snaží najít ztracenou rovnováhu. Několik zkušenějších turistů v nesmecích je klidně obejde ignorujíce hloupý smích zelenáčů. Jen se vždy vyhnout vykopnutým nohám.

Včera ve zprávách tvrdili, že tu bude vítr o síle až 145 km/h v nárazech. Po několika vyhlídkách stojim na vrcholu a užívám si výhled na oblaka mlhy v údolí. Říkám si, jakou mám kliku, že je tak hezky vidět. Ani vítr není nijak nepříjemný. Tahám z báglu termosku a čekáme spolu s Martinou a Míšou na druhou část výpravy.

Na obzoru se objeví Jarča a záhy za ní Dany s Nikčou. A s nimi přichází i ten ve zprávách slibovaný vítr. Vítr s sebou nese nejen mráz, který se ti zažere do morku kostí. Přináší s sebou od Krakonoše i čerstvou várku mlhy.

Na vrcholku bylo krásně. Mlha dole pod námi se rozprostírala jak hladina zamrzlého moře a v dáli se potkávala s nebem.

Hledáme tedy útočiště, kde bychom si dali oběd. Zasloužíme si ho. Ale jestli nic nenajdeme, tak musíme slézt z vrcholu trochu níž, vítr je nepříjemnej. Naštěstí na nás čeká plácek pod stěnou v závětří pod schody. Všichni vybalí svoje nachystané balíčky, řízky a obložené housky, a já vytahuju plynovou kartuši a konzervu. Jo, teplému jídlu v žaludku se vyrovná málo co. A přesně v tuhle chvíli si vzpomenu, jak v autě říkám, “hlavně si musím vzít z přihrádky sirky.” Zapomněl jsem.

Pak ale překvapím sám sebe! V krabičce od kartuše mám 6 kovbojských sirek. Na multitoolu otvírám pilník a vítězně škrtám. Škrt. Škrt. Nic. Škrt. Škrt. Zlomila se mi zápalka. Beru druhou. Škrt, škrt. Hlavička letí do sněhu. Ve zmrzlých prstech držím zbytek sirky a druhá červená hlavička se na mě směje ze sněhu. Třetí škrt, škrt, škrt,… plamínek se rozhoří! Jenže než otočím kohoutem na plynové kartuši, tak foukne vítr a je po ohýnku. Zbývají tři sirky. Vidina teplé krmě se vzdaluje. Musí to vyjít. Prvně pustím plyn: otáčím kohoutem na kartuši. Rychle škrtám: škrt. Znovu: škrt. “Sřchchšt,” roztřepetá se typickým zvukem na hlavičce sirky plamínek. Spěšně přikládám hořící sirku ke kartuši. Blafne to. Sirka zhasla. Ale kartuše hoří a už se hřeje konzerva. Přeci jen bude něco teplého do žaludku.

Svíčková se sekanou.

Teplý oběd zapiju zbytkem čaje z termosky a lokem Jägermeistera na trávení. Je čas se pohnout. Sice tu fouká podstatně míň než na vrcholu, ale teplo tu není. Celá banda nasazuje nesmeky a jde se. Na cestě dolů se budou hodit.

Fučí. Ledový vítr nedá ani na chvíli pokoj. Není se přes něj skoro slyšet. Přišli jsme po červené, dolů půjdeme po žluté. Mobil mi ukázal směr a umřel. Za tu půlhodinu, co jsme jedli a já ho dal jen do kapsy, prochladl a baterka se poroučela do zimního spánku. Hrozně nerad si rozepínám bundu a dávám mobil do vnitřní kapsy. Zafučel vítr a pohodlně se mi usadil na prsou. Zip zabzučí a já si nového mrazivého mazlíčka zapínám pod bundu. To chce vyběhat. Kopec dolů je poměrně příkrej, ale jistotu mi dodaly nesmeky. Popobíhám. Jednak se zahřeju a navíc co nejrychleji seběhnu tady z toho kousavého ledového vichru.

V čele výpravy jsem teď s Martinou. Za námi je Míša a Jarka a na chvostu Dan s Nikčou. Všichni se sejdeme mezi klečemi, kde nefouká. Jde se příjemně. Nesmeky zajišťují pevný krok a krajina kolem je jak z pohádky o Mrazíkovi. Jen cestu sto metrů před námi polyká mlha. Ale ani to nekazí pohled na krásně zasněžené stromy u cesty. Ba naopak to celé scenérii dodává na tajemnosti a pohádkovosti.

Krakonoš odvedl se zasněžováním smrčků dobrou práci.

Za chvíli jsme už na Růžohorkách. Tady je čas přesedlat. Ze žluté pokračujeme na zelenou. Máme to ještě asi 3 km k autu a je krátce po třetí hodině. Ani se nezdržujeme u zavřené chaty, kde několik turistů sedí na verandě a svačí a pokračujeme.

Zelená trasa je o poznání náročnější, než žlutá. Kamenitá stezka je protkaná ledem a míjíme několik turistů bojujících s ledovou stezkou bez nesmeků. Dokonce potkáváme i turisty, kteří jsou teprve na cestě směrem nahoru! Prý jdou na procházku. No, zbývá asi 40 minut světla, hodně štěstí.

Stmívá se. Za mostkem přes Úpu si sundáváme nesmeky. Jsme zpět v Peci a jdeme k autu. Nejvyšší přírodní bod České republiky jsme pokořili. Uvelebený v sedačce otevírá Dan víno, Míša upíjí slivovice a já napájím auto benzínem. Jedeme domů.

V Koruně Česka jsou ještě další hory a tak přemýšlíme, kterou si podmaníme přístě. Nejspíš Králický Sněžník. Dan tam už prý byl. Já ne a tak zjišťuju tipy, jakou cestu vybrat a kudy šel. Odpověď “normálně zdola nahoru” nebyla to, co jsem čekal, ale rozhdoně pobavila celé auto. Tak uvidíme, která hora nám padne k nohám za týden.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *