75 let od vylodění v Normadii, ep. II
Je asi 6:00. Na vstávání moc brzy, ale slunko mě budí. Poklidíme campervan po spaní a jdeme k jezeru se umýt a udělat si snídani. Slunko svítí a vypadá to na krásný den.
Po snídani vyrážíme k ferratě Drachenwand. Hrozně se mi líbí, jak ekologicky vyřešili „lístky“ za parkové. Dřevěná tabule, ve které jsou dřevěné destičky s čísly. Minci vhazuju do dírky po vytaženém „šťastném“ čísle 13. To ukládám za čelní sklo, bereme veškerou výbavu a spěšně balím plynovou kartuši do bundy a dávám do báglu. Auto nebude ve stínu a ferrata je na 4-5 hodin. Jak řešíte vařič v autě vy ostatní? Pochlubte se do komentů, rád se inspiruju.
Ferrata začíná dlouhým žebříkem. Zdá se jednoduchá. I popis to tvrdil. Jediná náročnější část má být dlouhý lanový most. Pokračujeme celkem bez problémů, sem tam občerstvovací zastávka. Já jsem si zapomněl boty na ferraty, tak lezu v plátěných teniskách. Myslím, že nedostatečné vybavení bývá často příčinou smrti, že? Každý krok dvakrát kontroluji, než ho udělám. Všechno jde bez problémů, ale skála je dost kluzká. Ferratisti, kteří jsou za námi, mluví německy a hrozně se na nás „lepí“. Sem tam mi zacloumají lanem. Vždy v tu „nejlepší“ chvíli. Posílám jejich směrem několil „vlídných“ českých pozdravů a oslovení a necháváme je sprintovat před námi. Pro nás je důležitý výhled a okolní příroda.
Jsme krátce za půlkou ferraty. Věrka leze celou dobu přede mnou. Když je potřeba, poradím jí. Zvládá to bravurně. Až na jeden jediný úsek. Není kam dát nohy. Visí na laně a neví co s nohama. „Chytni se na odsedku a odpočni si“ radím. Odsedka jí nedosáhne na lano za ukotvení. Slézáme kousek zpět tam, kde je možné stát a odpočinout si. „Polezu první a vytahnu ji“, říkám si. Vtom se za mnou ozve „tam to nevypadá moc lehce“ a „to už je ten těžkej úsek? To má být asi později, ne?“ a vidím se blížit dva české páry.
Dáváme se do řeči a půjčují nám metr a půl dlouhou odsedku. Ta už stopro dosáhne. První leze nově nabytý kamarád a za ním jeho spolulezci a spolulezkyně. Pak já. Chytám se na svou odsedku těsně za tím hnusným místem bez stupů. Věrka se blíží. Je kousek ode mě. Podávám dlouhou odsedku. Ukazuju, jak se má zapřít do skály. Jeden krok za druhým. Odepínám ji odsedku, je nade mnou. Zvládla to a pokračujeme. Čeká nás ještě lanový most.
Bez problémů se dostáváme za most. Věrka je jak kdyby jí zdolání stěny a mostu vlilo novou krev do žil. Poslední část skoro vyběhne.
Výhled na Mondsee je úžasný. Hodnotíme to tak, že celou ferratu jde s průměrnou fyzičkou a dostatečnou opatrností projít i když jsi začátečník.
Loučíme se nahoře s českými kamarády a jedeme se vykoupat do Mondsee. Ještě než jdeme k pláži, vytahuju plynovou kartuši a dávám ji do stínu pod auto. Mohla by trochu zchladnout, byla 6 hodin v rozpáleném autě. Sice zabalená, ale je trochu teplejší, než bych chtěl.
Věrka do vody nevlezla. Maximálně po kolena. Nenutil jsem ji a tak jsme vyrazili do Německa na dnešní nocoviště. Bezplatné parkoviště pro karavany. Ukládáme se ke spánku. Plynovou kartuši jsem zapomněl na parkovišti u Mondsee…
