Turistická dálnice, vol. II – Saské Švýcarsko

Cesta vede kaňonem vzhůru. Po obou stranách se tyčí vysoké skály a spousta zeleně. Sem tam minu německé turisty, kteří se vydali taky do skal. První zastávka je Falkenstein. Obrovský skalní masív. Tyčí se do výšky, rozpíná se do šířky a já ho chci rozhodně obejít. Kolem impozantní skály vede cestička.

Falkenstein

Na jedné straně chvíli tiše závidím horolezcům jejich um. Jakmile mě začne bolet za krkem, vydávám se dál. Turistů přibývá, ale nikdo z nich nemluví česky. Pod nohami se přesýpá bílý písek a nad hlavou šumí stromy a tyčí se skály. Skály vypadají nějak vyšší a mohutnější. Přemýšlím, jestli je to tím, že na druhé straně silnice bývá tráva zelenější, nebo jsou opravdu o tolik jiné než na naší straně.

Než se rozhodnu, jestli mají Němci lepší skály než my nebo je to jenom můj dojem, dorazím k rozcestí. Je tu snad víc turistů, než počet zrnek v písku na cestě. Spěšně kontroluju, že tabule s popisem naučné stezky je opět jenom v němčině. “Aspoň anglicky by to mohli dát,” odfrknu si a vykročím do kopce.

Cestičku záhy přehradí dřevěné a kamenné schody a ty se po několika metrech změní na železné žebříky a schůdky se zábradlím. Všichni jdou jak husy v řadě. Schody jsou úzké. Čekám, než projde turista v protisměru. Stoupám dál. Po asi 50 výškových metrech, spoustě funění, několika dávání přednosti v sestupu a nespočtu schodů stojím na zelené turistické značce. Už jen kousek a stojím na Schrammsteinu. Vyhlídce.

Vyhlídka ze Schrammsteinu

Je to fakt vysoko oproti okolním skalám. Turisti se tu střídají, někde za mnou štěká pes. Rušno jak na hlavní ulici v Praze. Otáčím se a mířím zpět. Následující část výletu je hřebenovka, takže vlastně jen po rovině. Sem tam schody pro zpestření. Nejlepší je, že se jde po hřebeni a tak se nemusí na žádnou vyhlídku do kopce! Zajímalo by mě, kdo to vymyslel, že vyhlídky budou vždycky na kopci?

Vtom se ozve vrtulník. Je blízko. Hodně blízko. Vyběhnu na kraj skály nad cestu, odkud je vrtulník slyšet. Pod skalou se rozprostírá mezi stromy louka a uprostřed je červený vrtulník. Chvíli ho sleduju, vrtulník se vznáší a pak odlétá pryč. Je slyšet ještě dlouho. Mezi skalami se zvuk jeho rotorů rozléhá.

Vrtulník je pryč a písčitá cesta se mění ve skálu. Přede mnou je masiv, tyčící se nad údolím. Na něm se na slunku vyhřívají turisti a tak si tu dáváme taky oraz. Dojídám tyčinku, vysypávám z bot písek. Je čas se pohnout dál.

Pořádná zátěžová zkouška pro moje nové boty. Osvědčily se.

Großer Winterberg čeká a čeká tam i občerstvení. Teda mělo by čekat. Ubývá skal, přibývá lesa. Písčitá stezka se změní na kamenitou a za několik málo kilometrů se plahočím do posledního kopce. Nahoře se staví nový kiosek s občerstvením. Kiosek sám o sobě ještě není vybavený, ale občerstvení zajišťuje pán z přívěsu. Sezení je nachystané a už tu sedí spoustu hostů.

V rychlosti omrkneme stavbu na kopci a rychlé poměření výšky okolních stromů a vyhlídkové věže napoví, že na rozhlednu nemá smysl chodit. Takže je čas na pivo. Jenže! Pán v přívěsu s občerstvením nebere karty a smutné euro dvacet v mé kapse mě nevytrhne. Jo, teď mi dochází, že jsem měl asi zajít do směnárny.

Čeští horolezci.

Cesta zpět k autu má délku trochu přes 8 km. Podle aplikace mapy.cz to prý vyjde na asi tři a půl hodiny. Hm, máme to za dvě hodiny a kousek. Cestou se zastavím ještě u jedněch horolezců. Jsou to češi a chvíli sleduju, jak se se skálou perou. Statečně stále stoupají. Rozhodně bych se sem chtěl někdy vrátit s výbavou… a lepším lezeckým skillem. Pár kopců dolů a už je přede mnou parkoviště.

Večer míříme kousek od Hřenska. Je tam malé parkoviště, které je směrem na Děčín. Nečekejte zásuvku nebo cokoliv, je to obyčejné parkoviště vedle silnice. Na přespání stačí a nebyli jsme tam rozhodně sami. Pokud chcete někde složit kosti, ve svém campervanu, tohle je super místo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *