4:10 ráno. Venku je tma, jen lampy osvětlují čerstvě zasněžený chodník v Praze ve Kbelích. Br, br. Br, br. Rozvibruje se mi budík na hodinkách tak, abych nevzbudil nikoho kolem. Márty ubytoval mě, Anet, Moja a Hejdy a protáhne nás po hřebenech Krkonoš. Ale musíme stihnout bus v 5:50 z Čerňáku. Černá silueta Mártyho v temném pokoji projde a přes chodbu do pokoje dopadne světlo z koupelny. Pak jdu já a pak Hejdy, Mojo a Anet. 5:15 a jdeme na MHD.
Za čtvrt hodiny odbije devatá ranní a já si hážu na záda bágl v Peci pod Sněžkou. Včera jsme se při strategické poradě ve Kbelském pivovaru shodli, že na Růžovohorské sedlo se dá vyjet lanovkou a ušetří nám to kilometry a síly. Teď vidím, jak moc se ty síly budou hodit. Podle tabule u lanovky je nahoře na Sněžce -9 °C a vítr kolem 80 km/h.
Všechny vrcholky jsou schované v mlze. Klasické počasí pro naše cesty. Tentokrát nikdo nejde s usárnou nebo v zeleným. Všichni máme sportovní vybavení a turistické hole. Všichni krom Moja, který hole nemá a na báglu se mu houpe kabát vz. 85 s čertem. Já si pochoduju spokojeně ve svých nových neprofukových legínách a… první problém. Krokem jsem si hodil do druhé boty trochu sněhu. Musím opatrně. Znovu. Další krok a jsem do třetiny lýtka ve sněhu. „Hrdinů jsou plný hřibotvy, beru návleky,“ říkám a zastavuju naši bandu po 100 metrech chůze. A hned se pak jde líp!
Stoupáme skialpovou cestou vedle Obřího dolu, kterým jsme loni šli zpět do Pece. „Dobrej kopec,“ oddechnu si. Vítr fučí a já jsem moc rád za svou novou neprofukovou vestu. Stoupám vzhůru. Přede mnou se hůlkama odpichuje s každým krokem Hejdy, za mnou je Anet a na konci Mojo s Křívou. Už jen pár metrů. Stoupám. Stanice lanovky. Jsem tu! Fučí vichr. Hned za mnou a Hejdy dorazí k vrcholu Kříva a Anet. Mojo přijde jako poslední. Nezbytné vrcholové foto a… hurá schovat se do České poštovny!
Odpočineme si hlavně od větru. Je to asi největší nepřítel na naší cestě. Pod vrcholem je polská chata Slaski Dom, která je ideálním místem na oběd. Hodiny ukazují skoro dvanáct a neustálý ostrý vítr způsobuje hlad. Guláš a bramboráčky nás zasytí a máme síly pokračovat. Nesmeky, které nám pomohly slézt z vrcholu Sněžky jsou připnuté zase na batohu a vyrážíme. Za dva a půl kilometru nás čeká kafe na Luční boudě.
Vítr neustává, ale cesta hezky utíká. Márty sem tam udělá fotku a pokračujeme. „Ty jo, to je jak někde v ateliéru,“ zhodnotí panoramata za námi při dalším focení. Mlha, která se tu rozlila, je neprostupná. Vidíme zhruba na 10 metrů před sebe. Takže ano, je to jako v ateliéru. Hůlky nám pomáhají v rychlém postupu a za chvíli se z mlhy vynoří obrysy chaty. Cestou jsme si vysnili alžírskou kávu, ale bohužel zůstane u snění. Nemají ji. Zato mají výborný borůvkový řez, solidní obyčejné kafe a celou chatu hlídá obrovský bernardýn.
Je čas jít dál. Přes Čertovu louku na Slezské sedlo. Z našeho plánovaného směru přichází pár se sněžnicemi. „Ahoj, dá se to tam projít i bez sněžnic?“ ptám se. Paní mi odpoví, že to moc nedoporučuje, zapadla tam i se sněžnicema po kolena. „Tak teda delší cestou přes Polsko,“ zavelí Márty a vyrazíme. Mírné stoupání nás vede na polskou stranu Krkonoš. Cvak, křup; cvak, křup, ozývá se od mých hůlek a podrážek. Ujal jsem se spolu s Hejdy vedení naší skupiny. „Jé, hele,“ vykřikne Anet, která se na chvíli o pauze ujala vedení a ukazuje na obzor. Mraky se rozestupují. Otevírá se nám výhled na polskou stranu. Do dáli. Vítr se umírní a Krakonoš nás nechá vychutnat si pohled do krajiny. „Jsou tam stolové hory,“ provokuje mě šibalsky Anet a já vím, že se tam v létě musíme podívat. Vychutnáváme si pohled do kraje. Vychutnáváme si ho pět minut. Pak musíme zase vyrazit. Opona z mraků a mlhy se zatahuje. Vítr se vrací a naše provozní teplota vzala v klidovém režimu za své.
V dáli nabírá stále jasnější obrysy Špindlerova bouda a kopec před námi klesá. Klesá a světla kolem ubývá. Dokud to nebude nutné, nebudeme se uchylovat k čelovkám. „Za chvíli jsme u Petrovy boudy. Tam si dáme čaj a polívku a vyrazíme na nocleh,“ plánuje náš horský vůdce Márty. Světla už je jak šafránu a všude jinde by už byla tma jak v pytli. My však bez světel kráčíme vzhůru dál. Bílý sníh odráží zbytky slunečních paprsků a je stále vidět. Je pět odpoledne. Stále vidíme a mlha se trochu zvedla. Petrova bouda je na dohled a svítí světla. Ale jen v Petrovce. V malé boudě kousek vedle, kterou si někdo pronajal na zimní radovánky. Petrova bouda má tvrdou kliku a tak nezbývá, než jít dál.
V přístřešku u dveří jsme nasadili čelovky a občerstvili se. Tma z našeho okolí vysává poslední zbytky světla a pomalu začíná být těžké se orientovat. „Hele, tudy asi ne,“ znejistí Márty a já se otáčím. Můj mobil už dávno vzdal svou službu a tak do mapy koukají ostatní. „Radši zapneme ty čelovky,“ shodneme se a pokračujeme ve svitu bílé LEDky. Tentokrát už správným směrem.
Skály před námi napovídají, že se blížíme. Dívčí kameny se zalesknou svou třpytivou ledovou ozdobou ve svitu čelovky a dál nerušeně mrznou. Zbývá něco přes kilometr. Jdeme. Únva už je znát. Máme v nohách zhruba 20 kilometrů. Vítr neustal skoro ani na chvilku. Stabilních -9 °C se ve větru blíží pocitově asi -13 °C. Mapa tvrdí, že u mužských kamenů je vyhlídka, ale je tma a zase se vrátila mlha. Obrovské skály z balvanů se zalesknou ve světle čelovky a dál si sedí ve sněhu. My pokračujeme vstříc prvnínu cíli naší cesty.
„A jsme tady!“ zvolám, když bílá záře osvítí přístřešek Pod Smělcem. Pootevřou se dveře a z přístřešku vykoukne člověk. „Ahoj,“ pozdravím zvesela, „máte místo pro dva pocestné?“ „Pro dva jo,“ opáčí nesměle obyvatel přístřešku, když vidí naši pětičlenou skupinu. Vysvětlíme situaci, rozloučíme se s Mártym a s Mojem, a ujistíme se o směru naší cesty.
Cvak, křup; cvak, křup, křoupe mi pod nohama sníh a cvakají hroty hůlek. Vedu Anet a Hejdy dolů z kopce ve svitu čelovky. My tři spíme na Martinově chatě pod kopcem. Je to asi kilometr. Dnes poslední. Ten poslední kilometr ve tmě a bílé mlze, který je nejdelší. Ale Krakonoš nás nechal zdárně k chatě dojít a za vřelé přivítání v teple chaty ten nejdelší dnešní kilometr stál. A po večeři jsme si dali konečně tu alžírskou kávu!
