Ráno. Zima. Zima? Vlastně ani ne. Jen fouká studený vítr. Ani není silný, ale má konstantní rychlost a nízkou teplotu. Brrr. Nechce se mi vstávat. Brácha už je na nohou. Závidím mu, že mu je určitě tepleji. Taky by mi bylo, ale to bych musel vstát… do té zimy. Musím.
Ráno je to vlastně hezké. Vychutnávám si kávu a zbytek domácího mazance. Už jsem v provozní teplotě. Po snídani balíme a vracíme se kousek zpět. Míříme na Ďáblův chléb. Kámen uprostřed lesa… ehm, mýtiny, jak jinak. Snad všechny mýtiny se hemží turisty. Jsou na nich vidět už z dálky a tak mi jich tu připadá víc. U Ďáblova chleba je kousek lesíka a jde rozhodně o velkou atrakci. Potkáváme tu piknikující maminku s batoletem, fotící se turisty. A pak kolem projde docela mladý frajer s teletem. Teletem nemyslím zvíře ani slečnu, která ho doprovázela. Tele je starý trampský bágl. Uznale pokývám hlavou. To už se dnes jen tak nevidí.
Jsme třetí den na cestě, slunko neúnavně pálí a já mám s sebou v usárně plavky. Toho se musí využít! Trasa vede přes vesničku Zvůle, kde je rybník a kemp. Třeba budeme mít štěstí a bude tam zase okýnko s pivem.
Prvně nás ale červená turistická značka vede přes usedlost Na Jitrách. Hned na začátku je hezké stavení s upraveným trávníkem a skalkou za domem. Naše zásoby vody jsou velice tenké. Před domem je studna s pumpou, tak se ptám pana domácího, jestli by se o pár litrů podělil.
Pán je velice příjemný a přátelský. Pumpa nad studnou je, bohužel, jen okrasa, ale vodu nám načepuje z kohoutku. Prohodíme pár slov a už nás pán vede k sobě na zahrádku a do ruk dává každému lahváče Pardála. Zatím se ten den vyvíjí hezky! Příjemná půlhodinová pauza s pánem a pivkem nás motivuje k dalším krokům ke Zvůli. Máváme na rozloučenou a jde se.
Ve Zvůli je bohužel vše zavřené. Posadíme se na břehu rybníka k obědu. Konzervu zapijím ‚jen‘ vodou a převlíkám se do plavek. První venkovní koupání roku 2020. No, voda je studená, co bych povídal, ale je to po naší tůře osvěžující. Se mnou se do mělkých hlubin Zvůlského rybníka vydává kamarádka Martina a brácha. Jakmile nám trochu vyschnou plavky míříme dál.
Dnešní den je ďábelský. Po Ďáblovu chlebu našel brácha Ďáblovo lože a ještě nás čeká největší ‚highlight‘ celého vandru – Ďáblova prdel! Když jsem ji našel na mapě, věděl jsem, že se tam musíme podívat.
Ďáblovo lože je kousek a je to tam i moc hezké na spaní. Opravdu lože! Určitě bychom nebyli, podle starého ohniště, první ani poslední nocležníci. Ale nás čeká Ďáblova prdel. Je kousek od rozhledny. Ta bude nejspíš zavřená, ale když už tu jsme, tak se tam podíváme.
U Ďáblovy prdele plánujeme i místo, kde bychom mohli přespat. Je to tu hezké, jen na můj vkus příliš frekventované. Turisty potkáváme celou cestu, ale jméno Ďáblova prdel je svou atraktivitou láká jako láká pivo vosy.
Opodál postavená dřevěná rozhledna i její okolí je krásné. V jejím nejbližším sousedství je spoustu zábavy pro nejmenší vč. bludiště, prolízaček, perníkové chaloupky, posezení pro starší členy výprav a zase pro nejmladší dřevěné sochy. My jsme si tam taky hezky vyhráli. Trochu těžší by tu bylo najít místo ke spaní. Jde o krásnou destinaci pro turisty a součást moderních rekreačních lesů. Nic pro trampy, kteří hledají kousek klidného lesa. „Příští zastávka, studánka u Nového světa, a pak najdeme flek na spaní,“ velím a vyrážíme kolem dančí obory, pramene a hurá do hlubokého lesa. Dnes nás má čekat nejstudenější noc.
