Ohříváme si vodu na kafe a já nevrle rozemnu pravé i levé oko. Noc byla tropicky horká a nedalo se spát. Navíc mi přišli popřát dobrou noc snad všichni komáři z okolí. Ale tím se nenchám rozhodit. Káva je totiž hotová a já nakrajuju ananas, který jsem včera „sklidil“ po příchodu k Lisovským skalám. Dnes se k nám má přidat ještě Vojta s Kačis a Hejdy. Naši pozici, kde se máme potkat, znají a já netrpělivě vyčkávám na jejich telefonát. Vyráží z Brna. Hejdy volá, že u nás za chvilku budou. Rozhodneme se tedy pomalu balit, abychom se potkali na křižovatce pod skalami.
Čas utíká jako o závod a Hejdy, Kačis ani Vojta nejsou na dohled. Nejsou na dohled ani z křižovatky pod skalou. Vyrážíme tedy volným tempem na Devět skal. Za nedlouho vidíme starý známý lesní domek, kde jsme se už jednou v zimě přes noc schovávali s Martym na verandě. Je stále stejný. Volám Hejdy, kde se flákaj a zjišťuju, že se nám záhadným komunikačním šumem nepovedlo sladit si časové vyjádření jejich příjezdu. Teprve totiž přijeli do Fryšavy. Čekat na ně nemá smysl, takže stoupáme ke skalám na vyhlídku. Vyhlídku plně obsazenou turisty. Spousty turistů. Odhodlaně se mezi ně vmísíme a zabereme malý plácek. Shazuju ze zad usárnu a kytaru. Počkají na mě pod vyhlídkou.
Slunko už vystoupalo dostatečně vysoko, aby nám znepříjemnilo každý pohyb horkými paprsky a úmorným vedrem. Zatím jdeme naštěstí hlavně lesem. Nikam nespěcháme, máme času dost. Kráčíme k Rumpoltově rybníku, kde si dáme svačinu. Svačinu místo oběda. Chtěli jsem se tu vykoupat, ale rybník nevypadá moc čistě. Zůstáváme tedy jen u svačiny. Mojo vykouzlí ze svého vaku překvapivě studené pivo a tak se to tu hezky rozsedí. Několik kilometrů za námi se plahočí Vojta, Kačis a Hejdy. Vyrážíme pomalu dále. Domluva se posunula ze srazu u rybníka na sraz v restauraci U Hrocha. Místo, kde si dáme oběd. Opravdickej oběd.
Na Žákovu horu se stoupá lesem, ale popolední slunko se do nás neunávně opírá svými paprsky i skrz listí stromů. Jedna čutora je už vyschlá a ve druhé půlka. Odhaduju, že je zhruba 40 °C. Uznávám, že občas se se svými odhady trochu seknu. Ale pocitově to tak určitě je! Sestoupíme 100 výškových metrů k silnici, která vede mezi kopci. Mezi Žákovou horou a Tisůvkou. Tisůvka je náš další bod v trase. Plán je se tam trochu občerstvit před finálním etapou za obědem.
Tisůvka se jmenuje krom kopce i rulová skalní věž na vrcholu. Táhne se podél cesty a je to ideální místo na předkrm, než dojdeme k obědu. Polykám poslední sousto a poslední doušek z čutory. Zbývají dva kilometry do Škrdlovic. Ještě se rozhládnu z vrcholu skalní věže a vyrážíme. Všem nám už kručí v břiše. Rozdíl mezi teplotou v lese a ve vesnici je neuvěřitelný. Pokud jsem si myslel, že do teď bylo horko, tak to bylo hrubé podcenění toho, jak bylo ve vesnici. Jen si říkám, že podle mého odhadu už tuhle teplotu člověk nemůže přežít. Takže budu s číslem radši opatrný a nechám si ho pro sebe.
U horcha je venku plně obsazeno. Ulovíme jen dva malé stoly, ale vejdeme se. Vevnitř pak nesedí nikdo. Na to je moc hezky. Horko, ale hezky, protože všichni už víme, co bude náseldovat. Objednávám si škopek na chuť, Kofolu na žízeň a oběd tak jako všichni. Asi 10 minut poté, co jsme se usadili dorazila Hejdy, Kačis a Vojta. Následují našeho příkladu a doobjednávají pohoštění i sobě. U hrocha jsem byl s partou už jednou během toho, co jsme slavili Silvestra ve Škrdlovicích na chatě. S jídlem i obsluhou jsme byli spokojení tehdy a jsem spokojený i dnes. Pivo v nás jen zasyčelo a jídlo jsme zhltli během chvilky. Ještě kávičku a zmrzlinu. Přijde mi, že se nějak rozmazlujeme.
Rozmazlení zmrzlinou, najezení a napojení pivem a na vlnu dobré nálady se vydáváme dál. Cílem je Velké Dářko. Po dni pečení ve vlastní šťávě vítané osvěžení a umytí. Třeba to trochu zklidní i toho dravýho vlka, kterej se do mě zahryznul. Voda v Dářku je jako kafe. Teplotou i barvou. Bílé proužky, které mám na plavkách, berou rychle za své a jsou spíš do hněda (z vody!). Ale to nás neodradí od koupání, však jsme se na to těšili celý den!
Osvěžení a odpočatí pokračujeme podél břehu. Musíme najít nějaký nocleh. Dva kilometry po břehu a nikde ani kousek místa. A když už jsme našli pěkné místo, tak bylo zabrané. Konec trasy podél břehu. Dál už jsou na pobřeží jen bažiny. Všude je tu obsazeno. Nezbývá než se vrátit a k někomu se přidat. Snad nás bude někdo chtít. První neúspěch. Páreček se stanem na úžasném místě nám sdělil, že sem šli za romantikou a na náš lomoz z kytary a békání nejsou zvědaví. Další je velká banda s děckama, na které zase nejsme zvědaví my. Pokračujem. Kousek volného místa a opodál dva kamarádi. Už měli předchystaný oheň a nevadilo jim, že chceme do noci hrát na kytary. Oba to jsou Tomášové. Spojujeme tedy síly, pomůžeme s chystáním více dřeva a jak jsme slíbili, tak činíme: Do noci vyluzuje moje kytara jeden akord za druhým a střídavě se přidávají kamarádi se zpěvem. Hladina Dářka je klidná, zlomek je osvětlený naším plážovým ohněm a sem tam přilítne komár zkontrolovat, jestli náš repelent ještě působí. Působí. Působí až dlouho do noci.
