Při brouzdání po ‚internetech‘ jsem narazil na článek, že v NP Podyjí jsou divoké koně. První, myšlenka je, že je musím vidět. Jak ale takové divoké koně v přírodě najít? Dáváme s kamarády hlavy dohromady a jelikož naše ‚tvrdé jádro‘ je rozprostřeno po republice od Prahy po Brno, tak se shodujeme, že prvně musíme stanovit termín. Shodujeme se tedy na datu a já se snažím zjistit, jak se hledají divocí koně v přírodě.
Na brněnském výstavišti se konal veletrh Region Tour a já tam naběhl na stánek Znojemska. O koních tam toho moc nevěděli, ale poradili mi, že by moje hledání mělo začít v Mašovicích. Odtud jsem se dostal zpět na ‚internety‘ a našel jsem webovky NP Podyjí. Na veletrhu ForBikes v Praze jsem koupil ve slevě loňskou mapu Podyjí a už se plánovala trasa.
Krom kamaráda Martyho z Prahy se přidala kamarádka Věrka z Chrudimě. Brněnská část výpravy jsem byl já, kamarád Mojo a Terka. Sraz byl na autobusáku v Brně. Mojo to nestihl a tak se do Znojma dopravoval autem. Což byla klika, protože náš bus měl zpoždění, takže jsme nestihli spoj do Mašovic. Mojo se tedy stal hrdinou dne a svezl nás těch zbývajících 8 km cesty. Našel nám parkování přímo před vesnickou hospodou, kde bylo ideální místo pro naši strategickou poradu, kde začneme s hledáním koní.
Ušli jsme několik kilometrů a našli místo na spaní před hranicí NP. Ráno bylo oproti předpovědi hezké a slunečné a my doufali, že koníci dnes budou mít náladu na focení. Objevit ohradu s koňmi nebylo těžké a my jen doufali, že bude možné je zahlédnout. Ke koním do ohrady se nesmí a rušit jsme je rozhodně nechtěli. Nikdo nemusel dávat žádný pokyn. Automaticky jsme byli všichni potichoučku.
Obcházíme ohradu a z poklidného pozorování nás najednou vyruší ohromný lomoz. Nechápavě se po sobě koukáme a hledáme v dáli na druhé straně, než je ohrada divokých koní, jeho zdroj. Na konci mašovické střelnice jsou dvě výrazná stavení a u nich jede traktor a nejspíš po betoně táhne nějaké kovové zemědělské náčiní. Dost nás to zarazí a každému mlčky proběhne hlavou myšlenka, jestli to ty koně náhodou nevyplaší.
Stačilo však popojít o několik set metrů dál a koně se nám ukazují ve své plné kráse. Pasou se kus od ohradníku, rozhodně o nás vědí a vůbec jim tam nevadíme. Přesto si držíme rozumný odstup i od ohrady tak, abychom je nevyplašili. Potvrzuje se, co píšou na webu NP Podyjí, že koně přítomnost člověka tolerují, ale nevyhledávají.
Když se koní dostatečně nabažíme, vydáváme se dál. Chceme projít národním parkem tak, abychom mohli strávit noc za jeho druhou hranicí a vyhli se nebezpečí pokuty. V NP je totiž vyhláškou zakázáno krom samozřejmého vstupování do lesa mimo cest i bivakování.
Cesta parkem je příjemná. Všude bují jarní zeleň a zpívají ptáci. Sem tam se v křovinách mihne srnka a kolem kvete jarní lesní kvítí. Část cesty vede polňačkou, část vede betonovou silnicí a hezky nám to utíká. Když dorazíme k výhledu, zastavíme se, uděláme několik povinných fotek a zase šlapem dál. Za hranicí národního parku jsme našli na mapě několik bunkrů ze starého opevnění. Vzhledem k hlášenému nočnímu dešti se nám zdá jako dobrý nápad bunkry prozkoumat a zkusit přespat tam.
První bunkr je pro naši pětičlennou výpravu moc malý. Navíc už má jednoho nájemníka. Malého netopýra. Rozhodně bychom nechtěli rušit jeho denní spánek a tak se vydáváme dále. Druhý bunkr najdeme během chvilky a je ještě menší než první. Vedle něj stojí starý žebřiňák s úly a tak si říkáme, že by to tu také šlo. Na spaní je však stále brzy a tak se vydáváme do blízkého pivovaru, že si tam dáme místní pivko a u něj zahrajeme na kytary.
Začíná pršet a k pivovaru je to asi čtvrt hodinky svižné chůze. Přidáváme do kroku a nacházíme cíl podvečerního putování. Malý vesnický pivovárek. Tedy, takové bylo naše očekávání. Jak si blížíme, pomalu nám dochází, že naše očekávání nemohla realitě být více vzdálená. Pivovar je součástí komplexu čtyřhvězdičkového hotelu. Po celodenní tůře a v ‚maskáči‘ jsem si v tomto ‚načančaném‘ podniku přišel trochu nepatřičně. Všichni jsme to tak měli. Nu což, pivo měli dobré, ale na kytary nedošlo.
Někdy mezi druhým a třetím pivem ustal déšť, ale začalo mírně foukat. Víme, že se v noci déšť vrátí a cestu z piovaru máme kolem vinice. Spát ve vinici mírně opojen pivem namísto vínem snad není proti žádné víře nebo zvyku a mezi drátky, po kterých se vine vinná réva, se plachta natahuje moc dobře. Slovo dá slovo a nocleh je vyřešen.
Ráno mě budí déšť, ale jsem v suchu. Neslyším žádné klení ani naříkání, takže jsme v suchu asi všichni. Tiché mumlání naznačuje, že nebudu vzhůru mezi prvními. Výjimečně jsem až poslední na nohou. Ale teplé kávy s přátelským popřáním dobrého rána jsem se po otevření zalepených očí nedočkal. Namísto toho v rychlosti dobaluji, aby kamarádi nečekali na dešti, a mně nemokly věci. Murphyho zákon se postaral o to, že poslední dešťová kapka dopadá na můj klobouk v momentě, kdy jsem dotáhl poslední popruh usárny. A kafe jsem ještě taky neměl…
Vracíme se asi půl kilometru po betonové silnici zpět do oblasti národního parku. Asi sto metrů za hranicí je totiž příjemný altánek Pod Šobesem, kolem kterého jsme včera procházeli. Zdá se nám to jako hezké místo pro snídani a ani nás nebude trápit déšť, pokud se opět spustí. K snídani dojíme vše, co nám tíží batohy a žracáky a pokračujeme po žluté dále. Cílem je Znojmo a bus zpět do našich domů.
Míjíme několik zbytků mlýnů, které byly rozeseté podél Dyje. Cesta vede první zónou národního parku. Jak se blížíme k vyhlídce na Sealsfieldově kameni, potkáváme padlé kmeny stromů, o jejichž pád se postarali bobři. Na zahlédnutí bobra však štěstí nemáme. Těsně u vyhlídky nás ještě z dálky pozdraví tři divočáci s partou selat. Naštěstí se nechtějí kamarádit a radši s mladými utečou někam hlouběji do lesa. Je to moje první setkání s divočáky jinak než v zajetí nebo na talíři. V tuto chvíli jsme byl rád, že jsem šel celou cestu s brýlemi, jinak bych z nich měl maximálně rozmazané šedočerné skrvny.
Na Sealsfieldově kameni se rozhodneme pro oběd. Ve chvíli, kdy se usadíme, začíná pršet. Naštěstí má Mojo navrchu v báglu plachtu a provázky. Mezi stromy natáhneme plachtu, přeneseme k sobě dvě dřevěné lavičky a užijeme si výborný oběd v suchu. Po jídle opět pršet přestává a tak zbývajících necelých osm kilometrů zdoláváme bez větších zastávek nebo potíží. Cesta vede hezky podél břehu Dyje a všichni jen mlčky nasáváme jarní atmosféru. Na večer se vracíme do Brna a Prahy opět se spoustou zážitků, a navíc s fotkami divokých koní.
