Čeká nás celodenní cesta autem. Cílem je dojet do Caenu. Je to asi 1.000 km. Chtěli jsme vyrazit vážně časně z rána, ale spalo se nám asi až moc dobře. Konečně sedáme za volant a jedeme.
Cesta je dlouhá a únavná. Ranní kávu a čaj jsme vynechali, protože „někdo“ zapomněl plynovou kartuši na parkovišti 500 km za námi. Stavíme se na benzince, tam naše chutě uspokojí. Cetou si zpíváme a povídáme. Věrka chce hrozně moc řídit v každém státě, kterým projedeme.
Jedeme totiž „horem“ přes Německo, Lucembursko a Belgii do francouzského Dunkirku. Viděl jsem film Dunkirk s Hardym a chtěl jsem vidět tu pláž. Stal jsem se však svědkem něčeho, co mi přišlo snad víc fascinující a ještě neuvěřitelnější! Zkrátka jsem to nečekal. Věrka je poprvé u moře!
Líbilo se jí to a museli jsme se hned projít po pláži. Nabrala si plnou kapsu mušlí. Prošli jsme se ještě po molu a vyrážíme dál.
Na francouzských dálnicích se vybírá mýto a tak je to vcelku drahé cestování. Jedeme tedy neplacenými úseky a cesta se nám prodlužuje o hodinu. Konečně jsme v Calais, asi hodinu cesty od Caenu. Cestou už potkáváme staré vojenské džípy a i težší techniku.
Rozhodli jsme se, že dojedeme do kempu a tam si dáme sprchu. Problém je, že recepci zavřeli už v 7 večer. Naše hodiny ukazují 30 minut do půlnoci. To se nepovedlo.
Vracíme se k parkovišti, které jsme potkali cestou. Bereme místo nejdál od světel. Spaní je nachystané a kousek pod parkovištěm je pláž. Ideální místo, kde si ogrilovat večeři a zakončit večer hraním na kytaru.