Čtvrtek, den šestý 7.2.2019, Mallorcká fauna útočí!
Ráno. Probouzí mě chlad. Za noc asi potřetí. Roztahuju spacák a koukám ven. Je tma. Není ráno. Ale mezi stromy nad sebou vidím krásný Velký vůz. Dlouho jsem neviděl hvězdy tak hezky jasně. Zima. Zatahuju spacák, převaluju se a spím dál.
Ráno podruhé. Tentokrát mě probudila ovce. Ok, to by už mohlo být světlo. Vykukuju a zdravím ovci, která na mě asi z osmi metrů kouká. Znovu zabečí. Hezké ráno. Pomalu vylézám, převlékám se a roztápím oheň. Ovce zněkolikanásobily svůj počet. Skoro to vypadá, že nás obkličují. O co jim jde? Vytahuju nůž. Demonstrativně rozřezávám pomeranč a lačně jej sním. Ovce vidí, že se mnou si nemají zahrávat, rozbíjejí svou formci a jdou si po svém.
Za chvíli se mi hřeje káva a jelikož máme dnes v plánu nejvyšší horu, která je na trase GR 221, tak posnídám celé plato čokoládových cookies a po kafi si ještě dám čerstvý pomerančový džus, který si sám vymačkávám. První doušek toho lahodného moku… fuuuj, je to hrozivě hořkokyselý. Mám pocit, že jsem si do plecháčku vymačkal koncetrovanou kyselinu sírovou. No, ale určitě je to moc zdravý a plný energie, takže to dopíjím, je toho jen něco přes deci.
Ještě než vyrazíme na další cestu, jdeme se podívat k jezeru. Mezi stromy tam jsou natažené tři barevné hamaky s ručníky. Očividně jsem byl včera asi moc zodpovědnej, tak doufám, že si ten můj anděl na rameni dá zase chvíli pauzu.
Vyrážíme na GR 221. Cestička se vine podél potoka, který je celou dobu veden v betonovém žlabu. Žlab je na zemi, ne v zemi, takže to vypadá jako dlouhatánská řada důlních vozíků, kterými teče voda. Po pravé ruce máme skalnatou horu a po levé údolí se dvěma jezery. Slunko je za horou a tak se jde v příjemném stínu. Teplota se má dnes dostat k 16 °C. Zastavujeme jenom kvůli výhledům a nebo při přemýšlení, kudy přeskákat kaluže a bahno. Obojího je tu hojně. Po chvíli je přes betonové koryto potoka mostek a vydáváme se do kopce.
Cesta je kamenitá, posetá listím a žaludy. Kolem je velké bílé kamení porostlé mechem, staré stromy porostlé lišejníkem a korunami mezi zelenými listy sem dopadají paprsky. Mezi tím vším stoupá cesta s několika kamennými schůdky. Je to jako vstupovat do elfího království. Jako vystřižené z fantastického románu.
Vedle cesty je asi čtyři metry v průměru kruh, celý porostlý mechem. Je to bývalá pec. V ní kdysi vápeníci roztápěli dřevěným uhlím kamení na teplotu 800 °C, aby se z něj dostalo vápno.
Dnes zbyla jen tahle zarovnaná kulatá plocha plná mechu. A já si na ní představuju elfy, jak v tom hebkém mechu tančí, hodují a radují se ze svého krásného lesa.
Potom se krajina jako mávnutím proutku změní. Je plná trávy, klečí, kamení a jílovité půdy, jsme zase o kus výš. Napadá mě, jestli jsou v té trávě klíšťata, jako by byly u nás. Slunce nám už pálí do zad, pocitově je kolem 20-24 °C a cesta je čím dál tím prudší. Neúnavně stoupáme. Opět za doprovodu ovcí a koz s jejich bečením, mečením, bimbáním zvonků a tázavými pohledy. Asi moc nechápou, proč tak do toho kopce funím. „No, ono se to skáče nahoru, když máš čtyři nohy, co?“ Říkám jedné ovci, co je dost blízko, aby mě slyšela. Hned přidávám: „ale počkej, až tě budou bolet nohy, to bude zase dvakrát horší, než u mě“ a vítězně si to funím dál.
Na vrcholu potkáváme osamělého vlka. Není to zvíře, je to jeden z cestovatelů, kterého jsme už asi 4x potkali. Je sám, svačí. Přidávám se k němu kousek vedle, ale jen mlčky každý žvýkáme svůj pokrm, posloucháme ovce a hledíme do dáli. Každý respektujeme svou samotu.
Pokynutí.
Vzájemné „Adios“.
A osamělý vlk jde dál.
My se vydáváme také svou cestou.
Začíná sestup. Kéž by to šlo jinak. Dolů je to vždycky horší. Tentokrát o to, že slezeme z jednoho vrchu o 150 m níž a pak musíme zase o 100 m výše, abychom se dostali na finální sestup.
Cesta ale hezky ubíhá, většinou jsme schovaní ve stínu pod horou, potkáváme víc koz než ovcí. Dokonce občas zavěje jemný vánek. Při jedné pauze koukám, že mám v nohavici asi novou díru. Od čeho? Koukám blíž a vidím, že to není díra. Je to celkem velká odpověď na mou dopolední otázku – klíště! Zahazuju ho mimo cestu a spokojen, že vím, jak to tu je s klíšťaty pokračuju dál.
Horský porost se pomalu mění zpět do dubového, objevují se zase zbytky pecí a za chvíli už procházíme olivovým sadem na vesnicí Lluc.
Ve vesnici zjišťuju, že to není vesnice. Jde jen o malý klášterek, kde je mimo jiné dnes i hotel a kolem pár restaurací a dvě tábořiště. Je to prý náboženské místo s nejsilnějšími kořeny na celém ostrově. Nina je zklamaná, chtěla obchod a prej nemá co jíst. Jdeme tedy do restaurace, kde si dáváme pivko, protože půl hodiny před zavíračkou už nevaří. Jídlo si tedy dáváme v další restauraci. Opečený chléb s olivovým olejem, rajčaty a tradičním párkem, který je rozmačkaný na chlebu.
Po jídle vyrážíme najít místo ke spaní nebo stop do posledního města na trase – Pollenca. Cestou ještě krmím dva osly za plotem. Jsou úžasný, šedý a přestože jeden nejdřív nechtěl přijít blíž, nakonec se osmělil a pohladil jsem si oba. Chci osla.
Na stopa máme smůlu a tak dojdeme po silnici asi tři kilometry do tábořiště. Já udělám pár fotek noční oblohy, moje spolucestovatelka si rozdělala oheň, aby se zahřála a jde se spát. Už i ovce, co kolem bimbaly, to vzdaly. Zítra nás asi přijdou zase vzbudit. Jen ať přijdou! Mám vedle spacáku nachystaný pomeranč a nůž.
