Včera jsem se o oheň postaral já. Dnes ráno jsem předal ohňové žezlo holkám. V noci mi pípla ve spacáku SMSka od Moja, že se k nám nepřidá. Tím si taky vysloužil černý puntík. Holky se činí u ohniště a já se balím, než se nachystá voda na kafe. Nespěchám, říkám si, že by nás teď někdy měl dohnat brácha se svou Martinou. Na smrček mezi větve si dám zrcátko, učešu se, ‚spáchám‘ ranní hygienu, dobalím usárnu a jdu k ohni.
V telefonátu po snídani mi brácha sděluje, že se potkáme až večer. Vyrážíme tedy k bizoní farmě pod kopcem. Je to vlastně asi poprvé, co vidím bizony jinde než v zoo. Natrhám trochu čerstvé trávy. Protahuju ruku mezi ohradníkem a snažím se navábit bizona, aby přišel blíž. „Hm, jak dělá bizon?“ vznesu otázku, na kterou nikdo nezná odpověď. Nikdo z nás. Pár bizonů udělalo dva-tři kroky směrem k nám. A to bylo vše. Odfrkli si, olízli si čumák a dál se pásli. Víc jejich pozornosti jsme si zkrátka nevynutili.
U ranče poprosíme ještě nevrlou paní uklízečku o vodu a pokračujeme dál. Čeká nás hrad Landštejn. Je pátek. První den velikonočního volna a začínáme potkávat turisty. Na každé střetnutí si ohleduplně nasazujeme roušky a šátky. Pokaždé, i když se jen mineme obě skupiny na druhé straně cesty. Bohužel ostatní tak ohleduplní nejsou.
To nám ale nekazí náladu a za chvíli už v dáli vidíme Landštejn. Že bude zavřený víme. Ale pod Landštejnem je hospůdka a tam by mohli mít otevřené výdejní okýnko. Tuhle hypotézu nám potvrdila parta pěti mladých turistů, kteří šli po druhé straně silnice. Jak kdyby nás tím popohnali. Po půl kilometru už sedíme v čase oběda s Ježkem v kelímku na trávě. Na lihovém vařiči si ohřívám oběd a slunko mě hřeje do zad. Je hezky.
Cesta před námi je ještě daleká, ale oběd na trávě v podhradí vybízí k odpočinku. Mám trochu problém holky dostat zase do ‚pohotovostního režimu,‘ abychom vyrazili. Po hodině a půl jsme opět na cestě. Bohužel nás turistická značka vede pořád po silnici a tak volím ‚zkratku‘ lesem. Kouskem lesa. Než narazíme na další kůrovcovou mýtinu. Všude u cesty potkáváme pokácené ‚nametrované‘ dřevo. Sem tam se na něm objeví cedulka Nedotýkat se, chemicky ošetřeno.
Přeskakujeme potůček a mizíme v další části lesa. Než narazíme znovu na mýtinu. Je pozdní odpoledne a každou chvíli bychom se měli setkat s druhou částí výpravy. Shazuju bagáž u jezírka Kaproun a velím k odpočinku. Mezitím volám bráchovi, kde jsou. „Teď? Teď jsme někde v lese… teda na mýtině,“ ozve se v telefonu. No, moc mi to neupřesnil. Ještě chvíli mžourám do odlesků odpoledního slunka na hladině. Spořádám müsli tyčinku. Kouknu do mapy, vyrazíme, brácha je taky na cestě.
Plán na spaní je opět u Vysokého kamene, tentokrát ale jiného. Jsou tu podle mapy v okolí asi čtyři. Máme trochu nedostatek vody, slunko pálí a tak to chceme vzít přes studánku. Sdělím ten plán bráchovi a shodneme se, že se potkáme asi na Vysokém kameni. Je to jen dva kilometry daleko. Zvedáme se od jezírka a míříme ke studánce. Po červené značce přes mýtinu. Říkám si, že pokud budeme mít kliku, tak se s bráchou potkáme jestě před cílem. Tudy někudy musel jít. A taky že jo! Na křižovatce červené a žluté je turistické odpočívadlo se stříškou a tam nás čekají.
Na uvítanou dostáváme tvarohovou buchtu. Brácha pekl. Výborná buchta, kvůli které pravděpodobně vynechám večeři. Ne, že by mi z ní bylo blbě, fakt byla výtečná. Ale je dost pozdě a… už jsem říkal, že ta buchta byla moc dobrá? No, zkrátka jsem se přežral. Nesuďte mě. Prosím.
Studánka nevypadala jako přesvědčivý zdroj pitné vody a brácha nás ujistil, že má vody do rána dost pro všechny. Míříme tedy na triangulační bod Vysoký kámen. Má to být, podle fotek, v lese a tak se těším na hezkou noc. V hustém lese na kopci moc foukat nebude. Smůla, les se nekoná. Všudypřítomná kůrovcová kalamita oholila vrcholek Vysokého kamene. Klasicky zůstalo jen pár smrků.
Z druhé strany kopce to není až tak hrozné a tak se utáboříme tu. Najdeme si dobré místečko pod stromy s výhledem na vrchol Vysokého kamene a na něm se tyčící mohylu. Je to opravdu hezký pohled. Jen s padajícím šerem se trochu zatahuje a začíná foukat. Dnes to na hvězné nebe nad hlavou moc nevypadá.
Jo, a večeři jsem fakt měl trochu menší, než bylo v plánu…
