Den sedmý, pátek 8.2.2019, setkání ptačího druhu.
Je 2:14 ráno. Budí mě budík na hodinkách a vypínám časosběrnou fotku na mobilu. Zběžně ji omrknu – nic moc, za to vstávání mi to nestálo… Převalím se a jdu zase spát. Nejdu. Kolem pobíhá ovce. A bimbá si u toho. A já při tom najednou nějak nemůžu usnout.
Nad ránem jsem ještě zamhouřil oka, ale poprvé za celý týden padla rosa. Hodně rosy. Budí mě vlhko a z něj lezavá zima. Je kolem osmé ráno. V dáli vidím v růžovém ranním odstínu slunka nejvyšší hory ostrova a říkám si, že s tím výhledem by mi určitě chutnalo ranní kafe mnohem víc. Rychle se soukám do prochladlého oblečení, které jsem si večer prozíravě uklidil do batohu. Je studené, ale aspoň suché. Zapaluju lihová kamna a za chvilku se už kouří z vody. Chuťově ve výsledku asi nejhorší z celého týdne, ale s výhledem k nezaplacení!
Jakmile jsme sbalení, vyrážíme na silnici. Snad budeme mít štěstí na stop. Ujdeme zhruba půl kilometru a zastavuje nám pán, který nás hodí až do Pollency. Pracuje v refugi (hostel) u Lluc a vrací se z noční domů. Dá nám pár tipů, předjede v septentýnách bus a už se loučíme.
Kousek od náměstíčka si Nina dává kávu a snídani, protože opět odmítla posnídat v přírodě. Já se zatím vydávám po nekonečných schodech nahoru ke kapli, kde mi mapy ukazují, že je hezký výhled. No, byl by, jen ho zarostly stromy. Před malou kaplí je plácek a na něm pouliční hudebník ladí svou kytáru. V životě jsem neslyšel kytaru s typičtěji španělskou barvou tónu. Chvilku čekám, než naladí. Nějak se mu to nedaří, tak se vydávám dolů. Cestou trhám z opuncie jeden plod. Ten největší a nejvíce růžovočervený. Opatrně ho trhám do čtyř vrstev třívrstvého kapesníčku, abych si nevrazil trn. Mám v živé paměti léto, kdy jsem ještě týden z prstu vytahoval drobné bodlinky po lahodném kaktusovém plodu. Nechci to podstoupit znovu.
V plánu je se přesunout z města Pollenca do Port de Pollenca. A pokud bude čas a chuť, tak z pláže na Cap de Formentor. Prý je to tam kouzelné.
Na pláži nacházím molo, kde nikdo ještě není a tak ho sobecky zabírám pro sebe. Dávám si tam oběd ze zásob, co mi zbývají v báglu, a pozoruju vlny. Vlny a lodě. Monokulárem kontroluju celý přístav. Sleduju loďky, jak se líně pohupují na vlnách a kopce svírající přístavní zátoku. Už vim. Chci loď. Chci svou vlastní loďku s plachtou a moct se plavit po moři.
Ze snění mě vytrhne černá volavka nebo jiný vodní opeřenec. Vyskočil z vody na nejnižší schod pode mnou a začal si tam čechrat peří. Chvíli ho pozoruju a čekám, co bude dělat dál. Jen tak stojí na rohu schodu a čechrá se. Občas se podívá kolem a zase se čechrá. Udělám na něj pár posunků a nic. „Zakrákám“ na něj, blbě se podívá a nic. Co jsem čekal, sám nevím.
Sleduju, co bude dělat dál. Nic. Jen se čechrá a nic. Ani když se zvednu a odcházím, nic. Zkrátka mu to nepřijde zajímavější, než jeho vlastní peří! „No, to je vrchol“, říkám si a jdu zpátky. Jak se blížím, tak si jen rychle zkontroluje, že jsem v pohodové vzdálenosti a zase se čechrá. Udělám krok o schod níž a k němu blíž. Mrkne na mě a čechrá se. Když se čechrá tak, že na mě nevidí, udělám krok o schod níž a k němu blíž. Zase na mě koukne. Kouká. A pak se čechrá dál. Další krok o schod níž a k němu ještě blíž. Jsem už jen o jeden schod nad ním. Dělí nás asi metr a dvacet centimetrů. Tady končí sranda! Už se nečechrá. Kouká na mě. Měří si mě. Já se ani nehnu a číhám. Nakonec mě asi shledává málo nebezpečným a jde se zase čechrat, ale tak, aby na mě viděl. Ha! Nějaký zvuk za ním. Dívá se tam. To je moje chvíle. Posouvám se po schodu doprava směrem k němu. Jeden malej slepičí krok. Stojím. Černý opeřenec mě sleduje. Jakoby mě chtěl nachytat, si zobákem rychle načechrá náprsenku a zase civí na mě. Nedal jsem se. Ani jsem se nehnul. Oba vyčkáváme. Zase ten zvuk, zase se dívá na opačnou stranu. Krok. Dělí nás asi 60 centimetrů. Malý černý opeřený David a nad ním se tyčící Goliáš. Teď už mě nespustí z očí. Pomalu si sedám. Černý pták nervozně přešlápne z nohy na nohu. Rychle zkontroluje perimetr. Jsem u něj jen já. Sedím na schodě nad ním. Široko daleko jsem jediná hrozba. Tak blízko. Kdybych chtěl, můžu ho pohladit po hlavě. Asi by uletěl, skočil do vody nebo mi uštědřil štípavý klovanec. Zkouším, co vše mi dovolí. Pomalu se jednou botou přesouvám ještě blíž. Nervozní přešlápnutí. Dělí nás dvacet centimetrů. Já dělám jakoby nic. Ta noha vlastně ani není moje. Klovne se do ramene, asi ho tam něco svědilo. Ale hned zase oči na mě. Moje noha se posune. Říkám si, „když si klovne do mojí kanady, tak se maximálně leknu“. Opeřené stvoření se napřímí, krk ve tvaru esíčka jak od Opavia, nedůvěřivě zírá, co dělám. Nevím, je to tím, že jsem v těch botech ušel za posledních 6 dní 100 km nebo už jsem moc blízko? Otevře zobák. Hop. Je ve vodě a plave pryč. Směju se, balím si věci a jdu na písčitou pláž, kde se válí Nina. Lehám si kousek vedle, poslouchám vlny a za chvilku nevím o světě.
Asi o hodinu později se probouzím. Na rohu schodu u mola je starej známej, zase se tam čechrá. Rychle se s Ninou shodneme, že se nám už nikam moc nechce a radši dojedeme ještě dnes do Palmy, ať zítra nemusíme řešit přesun na letiště.
Stopujeme asi 100 metrů od kruhového objezdu na konci Port de Pollenca. Místo nápisu Palma de Mallorca jsem na ceduli nakreslil palmu. Nikdo nezastavuje a po 10 minutách na mě Nina štěká, ať tu ceduli zahodím, že všechny pletu. Já si to nemyslím, ale dávám ji na chvíli stranou. Během 5 minut je přímo u výjezdu z kruháče další stopař. Je sám. A hned druhé auto mu zastaví. Bílá dodávka. Popojedou těch asi 100 metrů, stopař na nás mává a směje se. Auto zastavuje. Tři místa vpředu, skříňový nákladní prostor. Čtyři cestující. Řidič má jasno. Jeden pojede ‚ve skříni‘. Cizopasný stopař jede jen pár kilometrů, takže má ‚černého Petra‘ a veze se vzadu.
Po chvíli se řidič hlasitě ozve ve španělštině pasažérovi ve tmě. Blíží se jeho výsadek. Po vysazení kolegy stopaře jsme měli ještě zastávku ve městě Inca, kam vezl náš ridič husí krky pro elektrikáře. Cestou nám velice ochotně vyprávěl o tom, co vše jde v Palmě vidět.
Děkujeme, pár závěrečných kroků do hostelu a je to. Sprcha, pivko a odpočinek. Zítra ještě projdeme pár tipů od řidiče v Palmě a poletíme.
Musela to být krásná cesta, inspirovala mě k přemýšlení, kam bych se mohla vypravit i já.