Hohe Wand

Navigace mě vede do Rakouska přes Břeclav a já se jí držím. Jedu ke stěně Hohe Wand kousek od Wiener Neustadtu. Mám s sebou celou svoji famílii, s bráchou jsme dali rodičům k Vánocům výlet do Tyrolska na ferraty. Jo, vím, co si čtenář znalý zeměpisu řekne. Jenže už jednou jsme tenhle zážitkový zájezd rušili pro špatné počasí a dnes je náhradní termín. A v Tyrolsku má furt pršet! U Hohe Wandu taky, ale míň. Nemám z toho dobrý pocit, ale tempomat drží rychlost, já držím volant a směr a ujíždíme. Jsme za Vídní je krásně a teplo. Po dešti ani stopy.

Navigace tvrdí, že za 10 minut jsme u cíle. Na čelní sklo spadla kapka. Druhá. “Začíná pršet,” hlásím svému nákladu. Déšť sílí a trochu na mě padají chmury. Na místě, kde máme nechat podle aplikace Alpský vůdce auto, je děsnej liják. Brácha se odhodlal, otevřel dveře a vyběhl. Prej musí… Nevím jestli na záchod nebo ulovit ‘kešku’.

Vyhlídka na skále Hohe Wand. (Prozatím) Cíl naší cesty.

Rychlá porada a jedeme na druhou ferratu. Měla by být snazší a nemělo by tam pršet. Můžeme se jít aspoň projít kolem po lese. Drtím zařazenou trojkou kopec. Jedu. Parkuju. Zahřmí. “Tak si tu dáme aspoň oběd, ne,” a na trámy nad lavičkou se stolem rozvěsím svou pončovou pláštěnku. Toliko k mému štěstí na počasí. Zítra by prý pršet nemělo…

První ferrata po 50 letech… :D

Je ráno a opravdu neprší! K snídani jsme dali na stůl snad vše, co jsme si dovezli, a vypadá to královsky! Je hezky a předpověď tvrdí, že to tak zůstane. Věřím jí a kolem desáté vyrážíme zpět tam, kde jsme včera obědvali. Opět drtím na trojku kopec. Jedu. Parkuju. Nehřmí! Je hezky a tak se nastrojíme rovnou do sedáků. Nastup na ferratu je asi 15 minut. Neomylně nás vedu pod ferratu. Pod jinou, samozřejmě. Neomylně na druhý pokus trefíme tu správnou. Mamce s bráchou vysvětlujeme, co a jak má dělat. Je z toho trochu vyjukaná. Ale zvládá to famózně. Ferrata Frauenluckensteig je kraťounká, asi 8 metrů po skále a 15 metrů žebříku komínem. Mamka je zaučená a zítra zkusíme opravdovou ferratu. Jen co se dostaneme z Hohe Wandu dolů k parkovišti. Volím nejkratší cestu. Teda, ne nejkratší, ale nejrozumnější. Táta se našeho ferratového výstupu neúčastnil a tak chci jít jinudy, než šel nahoru. Je tu na mapě nějaká přerušovaná žlutá stezka.

Fest sešup z Hohe Wand.

Hrozný sešup. Místy jsou ke stromům přivázána lana, kterých se přidržujeme. Místy jsou ke stromům přivázána lana, po kterých spíš slaňujeme. Cesta dolů je ve výsledku dobrodružnější, než ferrata nahoru. Ale nikdo si nestěžuje a všichni klesáme krok za krokem k autu. Dobře, že jsme to nechali na dnešek a nehrotili to včera. Za a) bychom byli úplně durch a od bahna a za b) bychom mohli být ve zprávách; ne v dobrém slova smyslu.

Poslední den jsem měl v plánu bez ferraty. Jen tak na klid, koupání a cestu domů. První den nás však o ferratu ochudil déšť, tak si dnes dáme dvě! První je ve vinicích kousek od Vídně. Je to spíš cvičná ferrata, která vede nad vinicí v kruhu. Sedm metrů do výšky a pak sedm metrů dolů. Označení je B/C a tak věřím, že to všichni zvládneme. V jedné části se ale člověk musí pořádně zapřít do skály. A to byl problém. Po asi 10 minutovém záseku tahám z báglu lano a s Vojtou děláme náhradní jištění. Mezi jistícím lanem ferraty je na jednom místě asi dva metry a zrovna v bodě, kde končí lehký úsek z jedné strany a začíná lehký úsek na straně druhé. Náhradní jištění je polostatické lano, které jsme uvázali mezi kotvení ferraty. Povedlo se a všichni už stojíme nahoře! Cestou k autu se ještě projdeme městečkem. “Jak se to tu vlastně jmenuje,” ptá se mamka. S ledově klidným hlasem, naprosto přesvědčivě a rychle odpovídám “Keine Ahnung.” Mamka si to nechá ještě jednou zopakovat a pak jen chápavě přitaká. Nevydrželi jsme to a podělili se o pravé jméno městečka – Gumpoldskirchen.

Provizorní jištění lanem. A pro jistotu stromem…?

Vyrážíme tedy z městečka Keine Ahnung do Mödlingeru, kde nás čeká poslední ferrata. Je příjemně snadno lezitelná. Jde se nad městečkem a je tam i mostek. Ferrata vede na cestu ke hradu, ale ten vynecháváme. Nebe se při lezení zamračilo a nevypadá vůbec hezky. Pod ferratou po našem návratu z nebe zahřmí. Ještě, že už jsme dole.

První “opravdická” ferrata pro moji mamku (zelená helma).

Během 10 minut se přižene takový slejvák, že všichni i na dálnici jedou max. 60 km/h. Víc ani značky na LED displejích nepovolují. Není nic vidět. Není nic slyšet. Kroupy velikosti hrášků. Zase déšť. Ještě, že už jedeme jenom domů!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *