Nechce se mi vstávat. Vůbec. Ale dnes nás čeká minimálně 22 km pěšky a dlouhá cesta autem.
Nechce se mi vstávat.
Vstávám.
Sprcha.
Míchám vajíčka na pánvi a za chvíli už nabírám poslední členy výpravy z Brna. V Mohelnici nabereme Radka a jedeme v plném počtu sedmi cestujících na Dolní Moravu!
Osmý cestující jede solo.
Objel jsem snad všechny parkoviště pod sjezdovkama a na posledním jsme se našli. První část cesty rychle ubíhá, protože jdeme po zasněžené silnici podlém Moravy. Silnici sice pokrývá led, ale na něm je docela dobře ušlapaná vrstva sněhu.
A i když jdeme po silnici, říčka nalevo a všudypřítomný sníh kolem vykreslují okolí v krasně zimním hábitu. Jarča si nasazuje nesmeky, aby jí boty na ušlapaném sněhu tolik neklouzaly a za chvilku už překračujeme po mostku Moravu. Hned za mostem na nás čeká přístřešek s krbem. Krb sice nehoří a méně zodpovědní turisti z něj udělali spíš odpaďák, ale i tak by byl hřích přístřešku a suché lavice v něm nevyužít. První svačina. Nahoře bude foukat a viditelnost má být hodně mizerná. Energie se bude hodit.
O pár set metrů dál míjím ještě jeden přístřešek, jsme Pod Vilemínou. Tady začíná první velké stoupání. Nad námi se tyčí kopec a já vím, že to tak nenechám. Velím „vzhůru“ a jdeme! Nasadili jsme tempo a naše skupinka se rozpadá dle výkonnostních tříd. První kráčí Kalwy, za ním v zavěsu já, Radek, Hejdy a za námi pak Míša, Anet, Jarča a druhý Radek. Stromy kolem i keře pod nimi jsou zasněžené. Na cestě se drží trvalá pokrývka a s ní se tam držím i já a moje roztroušená družina.
Náš výstup sledují nejen zasnězené stromy, keříky, ale i cedule naučné stezky. Ještě jedno prudší stoupání a stojíme na rozcestí. Žlutá značka, které jsme se do teď drželi, míří nalevo nahoru po lesní stezce pro pěší. Vidím, že je trochu namrzlá, plná sněhu a kořenů. Rovně neznačeně pokračuje naše dosavadní cesta a mezi těmito cestami je na stromě cedule.
Cedule tvrdí, že se v zimě má chodit po cestě rovně. Vlevo vede stezka pro pěší mimo zimní období. Krom instrukcí kudy se vydat nás cedule varuje, že je vlevo lavinová oblast. Zvažujeme pro a proti a… vyrážíme po žluté. Do kopce mezi ledem, sněhem a kořeny. Cestičku místy protínají potůčky. Zurčí i v mrazu pod sněhem, rozpouštějí sníh a na okrajích zamrzají.
Kráčím vyšlapaným sněhem na lavinovém svahu. Přede mnou i za mnou jdou mí spolucestující. Sněhu přibývá úměrně výškovým metrům. Ale to už nejsme na lavinovém svahu. Už jsme v bezpečí u Františkovy chaty. K vrcholu Králického Sněžníku zbývá jen kousek. Ani o kousek se ale nezlepšilo počasí. Je mlha, trochu pofukuje, aspoň že nesněží. Ze žluté přesedláváme na červenou a stoupáme směrem vzhůru. Na zádech se mi nese zelená lopata, se kterou si urychlím cestu zpět. Aspoň doufám. Cesta je zasněžená, přesto mezi ušlapaným sněhem sem tam prosvítají ostré hroty kamení. Bude sranda tou nehybnou bílou peřejí prokličkovat.
Mé kroky mě stále nesou spolu s lopatou vzhůru. Míjím vyhlídku hledící do neprostupného bělma mlhy. Mlhy, která mě nenechá pohlédnout do dáli. Vidím jen několik málo metrů před sebe a pak jen neproniknutelné bílo. Ani členy své družiny už skoro nevidím.
Vrchol musí být blízko. Radek nás totiž zastavil a říká, že se musíme jít podívat ke Slůněti. Čekáme na zbytek skupiny. Vítr nepříjemně bičuje každý milimetr nezakryté kůže a tak se na dlouho nezastavujeme. Několik rychlých fotek u Slůněte, protože „kdo nemá fotku se Slůnětem, jako by na Králičáku nebyl,“ a jde se dál.
Vrchol je na dosah.
Fučí vítr.
Mlha.
Počet lidí, které potkáváme roste.
Fučí vichr.
Mlha stále zůstává.
U pramene Moravy nabírám čistou pramenitou vodu.
1380 m.n.m. a fučí vítr.
Mlha všude kolem.
Už jen kousek a jsem navrchu.
Vichr neustává – fučí.
Mlha jako mlíko.
Peloton naší výpravy mi zmizel v bílém mlíce a za mnou v mlze rozeznávám Anet a za ní Jarču.
Vítr fučí.
Skrz mlhu stále není vidět.
Vrchol je už jenom kousek…
Jen projít větrem a mlhou.
A je to!
Jsme nahoře. Toporně se rozhlížím se. Je tu hromada zeminy za plotem, tři cesty, rozcestník a lidi. A hrozný vítr! Nikdo z nás nemá moc chuť se tu zdržovat. Velice rychle se shodneme, že bude nejlepší se vydat zpět. U Slůňete jsou ruiny, které nám poskytnou útočiště na oběd. Je zhruba jedna hodina. Na vařiči si ohřívám konzervu moravského vrabce. Teplé jídlo v žaludku zapité douškem pálenky pozvedne větrem odvátou chuť do další části tůry.
A ta utíká o poznání rychleji. Nasedám na lopatu a jedu. Jedu rychle. Trefuju kámen. „Křup,“ ozve se lopata, ale jede se dál. Jenom budu mít na zadku asi trochu modřinu. A o nabíraný sníh pomalejší jízdu. Jízdu, která není nijak dlouhá. Za chvíli totiž opět stoupáme. Zpátky nejdeme po žluté, jdeme podél hranic. Přes Stříbrnickou na Černou kupu.
Ráz krajiny se změnil. Mlha prořídla, cesta není tolik prošlápnutá a přibylo sněhu. A opět stoupáme vzhůru. Jdeme v řadě za sebou kolem stromků, skláníme se pod haluzemi obtěžkanými sněhem. Od Sušiny na Podbělku je cesta lemována řopíky, které sem tam vykouknou mezi zasněženými stromy. Schovávají se však za několik desítek centimetrů hlubokým polem napadeného sněhu a moje boty už ztratily svou voduodpudivou vrstvu. Řopíky tedy zůstanou mnou neprobádány.
A pak to s námi jde z kopce. Doslova. Velkou část sjedu na lopatě a Radek jede na pytlu, co si vzal s sebou. povedlo se mu totiž svou lopatu obratně a překvapivě rychle rozlámat. Já jsem se svojí lopatou vydržel dýl, ale ne o moc. Avšak Jarka vynesla nahoru druhou lopatu a o urychlení cesty nejevila zájem, tak jsem jí zkofiskoval její červený dopravní prostředek.
Je to jízda! Poslední úsek sjíždíme po sjezdovce přímo pod Stezkou v oblacích. Tady už s námi jedou děcka, která si na sjezdovku přišla zabobovat. Jízdu z kopce si užívám skoro stejně jako děcka kolem. Jen na určitých místech přibrzdím. Oproti dětským kostem se ty moje už neohýbají, ale lámou – mám to už bohužel vyzkoušené.
Dole jsme s Radkem v cuku letu a abychom jen tak nečekali na ostatní, tak bereme své dopravní prostředky a šlapeme zpátky do kopce. Cestou obdivujeme nebojácnou odvahu dětí, které při jízdě zásadně nebrzdí a bez jakéhokoliv prodlení vstávají po každém karambolu a běží zase nahoru. Příležitostně vyskočí na skokánku nebo ve vyjetých kolejích. Mně by se asi při takovém dopadu přerovnaly všechny obratle a ne nutně ve správném pořadí. Tak vzpomínám na to, když jsem takhle taky vyváděl, sedám na lopatu a jedu. S děckama nesoupeřím v krkolomnějším skoku, ale v tom, kdo si jízdu víc užije. Myslím, že je to remíza a spokojeně jdu s ostatními k autu…
A králíka jsme na Králičáku fakt nepotkali ani jednoho.
