Dnes se nevstává brzy. Dnes bude klid. Čekají nás památky a zážitky z městské džungle. Začneme snídaní a tím, že do 11 hodin musím vrátit auto.
Půjčovna je asi 10 minut pěšky od ubytování, auto je vrácené a my sháníme celodenní lístek na městskou hromadnou dopravu. V Lisabonu jsou tři firmy, které provozují MHD. Vybíráme firmu se žlutou barvou, která pokrývá nejvíc spojů, pokud vím, lístky nejsou totiž přenosné. A jako první vyrážíme do Lx Factory. Je to skoro na druhé straně města.
Už samotný vstup napovídá, že to bude zážitek. Lx Factory je místem, kde vzkvétá moderní umění, malé řemeslné obchůdky, bary malých pivovarů a coworking. Omítky domů jsou nazdobeny moderním uměleckými výtvory a odevšud hraje hudba. Jen tu chybí lidi. Proč? Je moc brzy. Mnoho z obchodů ještě ani neotevřelo. Nejdéle se tedy zdržíme uplně na okraji Lx Factory, kde zrovna bagr bourá starý barák. A v jednom z otevřených barů, kde si dáme pivo, protože slunko už bezostyšně vyhřívá celý Lisabon do úmorného vedra.
Od Lx Factory chytneme místní šalinu k nejbližší památce, kterou v Lisabonu chceme vidět – Torre de Belém – Belémskou věž. Mineme klášter Jeronymitů, u kterého vystoupíme a k Torre de Belém dojdeme pěšky po nábřeží. Já cestou zbodnu sváču a za chvíli stojíme u věže. Belémská věž je malá opevněná věžička, která střežila řeku před nepřátelskými loděmi. A odtud se vydáváme zase zpátky směrem k mostu 25. dubna, po kterém jsme včera jeli. Dostupnost MHD je zde žalostná, protože místní šalina jezdí až za čtyřproudou dalnicí, a tak jdeme asi 2 km pěšky po břehu řeky. Svítí slunko, sem tam foukne vítr, před námi se přes řeku natahuje most a za ním rozpíná ruce socha Ježíše.
Ale o slovo se zase hlásí hlad. Pod mostem jsem objevil na mapách bistro, kde si dávám dobrý sendvič, pivo a holky po sklence vína. Hned za zdí hipsterkého bistra z černých kontejnerů je LX Factory. Vydáme se tedy na šalinu a jedeme do centra.
Tady trochu odbočím od popisu památek, milý čtenáři. Lisabon je hezké město, které má spoustu památek. Kostely střídají katedrály, mezi nimi se prochazí přes technické památky a vše je v kopcích. Parky pak skýtají úkryt před horkem středozemního slunce a jako jednu z nejlepších atrakcí radí různí internetoví průvodci projet se místní šalinou č. 28. Pokud někdy pojedeš do Lisabonu, tak šalinu č. 28 směle vynech. Stojí se na ni fronta, šalina se zasekává v běžném provozu a je přecpaná běžnými obyvateli Lisabonu, kteří jezdí na nákupy z nebo do práce, za zábavou a domů. Ve výsledku se jen budeš mačkat ve staré šalině a výhledy nic moc.
Lepší je si udělat procházku pěšky. Není to taková dálka, cestou si je všude kde dát kafe, zmrzku nebo pastel de nata. A toho jsme se po zkušenosti se šalinou 28 drželi i my.
Po architektonických krásách hlavního města Portugalska je čas na trochu odpočinku. V batohu máme víno, schyluje se k večeru a to věstí západ slunka. Na celý Lisabon shlíží z kopce hrad. A to je přesně to místo, kde si dáme bílé portské a užijeme tmu, která zahaluje Lisabon. Lisabon, se kterým se na večer slunce rozloučilo červánky nad oceánem. S vínem a fotografickou horečkou, kterou chytly holky, se brzy dostavil i hlad. A já celý den při chození po památkách koukám do výloh a na nabídkové tabule restaurací a hledám jedno konkrétní tradiční jídlo.
Jmenuje se francesinha. V překladu to znamená přesně „malá francouzka.“ Je to tradiční senvič. Mezi plátky chleba je šunka, pečené maso, uzené maso, a celé se to poklade plátky sára. pod sýrem může být ještě volské oko. Celé se to zapeče a pak se to hotové přelije omáčkou z piva, rajčat, papriček a hořčice. Zní to divně? Já na to mám chuť, jen o tom píšu! Ta paleta chutí, které malá francouzka vykouzlí na jazyku… Ta vůně, která se line z talíře s pivní omáčkou… Je to rozhodně jedno nejnezdravějších jídel, co jsem kdy jedl. Je to zároveň jedno z nejchutnějších jídel, co jsem kdy jedl. Je to cholesterol v podobě jídla, žlučníkový záchvat a zároveň chuťová nirvána a absolutní strop všech kulinářských zážitků. Jakmile jsem francesinhu ochutnal, už nechci v Lisabonu jíst nic jiného. Trumfnula i lahodné pastel de nata. Zítra před odletem si ji ještě musím dát, rozhodně musím!
Z celého Lisabonu mi opravdu nejvíce učarovala francesinha. Obecně mě města už nějak moc nebaví. Architektura je krásná a často velice úchvatná. V porovnání s přírodou však jednoznačně prohrává. Takže příští výlet bude určitě zase za přírodou.
