Ráno probudí nejlépe koupačka v Dářku. Vysoukám se tedy zpod hamaky ve smrkovém lese přes cestu od pláže a jdu se s Hejdy vykoupat. Tomáš a Tomáš spí přímo na pláži, tak moc nehlučíme. Zůstali vzhůru mnohem dýl než my. Na břehu nad pláží si dáme kafe, snídani a balíme. Repelent ze včerejší noci už vyprchal a zbytky, co nevyprchaly jsem smyl v rybníce. Komáři nelení a hned vědí, že je prostřeno. Balím jak rychle to jen jde. Z ničeho nic mě osloví postava přicházející od cesty. Skláním se nad napůl sbalenou usárnou v šeru smrků a postav jde ke mně. Proti světlu rozeznávám jen obrys a chvíli mi trvá, než zaostřím a silueta se známým hlasem získá tvář. Známou tvář tety, se kterou mamka chodila na základku. Je tu na vycházce s druhou tetou, svojí sestrou, a se psy. Poklábosíme, posíláme mamce selfie pozdrav a tety pokračují podél Dářka dál. Já zapínám poslední pásek na své usárně a vyrážíme.
Brzké vstávání nám moc nejde a tak je už zase celkem horko. Navíc se musíme vrátit přes Škrdlovice do lesa a to je dlouhá cesta po rozpáleném betonu. Nebe je bez mráčku. Vzduch se líně tetelí nad betonem. Marty vytahuje deštník… ne, nevytahuje deštník, ale slunečník! Objektivně musím říct, že naše vandrování posouváme stále dál a dál. Jak plánováním trasy a občerstvováním se podél cesty, tak jídlem, které si nosíme, a ve výsledku i vybavením. Pod slunečníkem prý není takové vedro. Nechci to zkoušet, mohlo by se stát, že bych ho Martymu chtěl vzít. A tvrdej tramp přece nebude nosit nějaký paraplíčko, ne? Ale to vedro…
Nad Škrdlovicemi shazuju u lesa bagáž a větrám vlka. Čekám s Martym, Bárou, Mojem a Radkem na Hejdy, Vojtu a Kačis, aby nás dohnali. Oddělili se ve Škrdlovicích pro zmrzlinu. Já si ji odepřel. Je na tohle horké počasí sice příjemné mít něco studeného, ale je na mě je zároveň moc sladká. Dohání nás dříve, než jsme čekali, a tak se vydáváme dál. Modrá partyzánská stezka nás čeká za několik set metrů a vede nás až do Cikháje k partyzánskému památníku. Kolem Cikháje jsme vždy kroužili a teď konečně došlo i na návštěvu této malebné vísky s vtipným názvem. Slunko tu pálí stejně jako jinde, tak se dlouho nezdržíme a jdeme po modré a zkratkou.
Čeká nás výstup na Fryšavský kopec. Je tam srub a cestou mineme pramen Svratky. „Tak nějak se mi zdá, že už bychom měli být u něj,“ říkám a překročím škarpu u cesty do lesa. Azimut určit neumím a tak jdu podle toho, jak se mi zdá, že jsou mokřady. Pramen jsem našel a od něj jsem našel i cestu, která k němu vedla. Je to spíš bažina a mokřad plný dalšího hmyzu, který mě chce sežrat. Rychlá fotka, než mi tu něco upije další litr krve a vracím se do bezpečí betonové lesní silnice, kde je o poznání míň žravé havěti.
Teď už jen seběhnout kopec a dojít zpět do Fryšavy pod Žákovu horou. Aby to byl správný návrat ke kořenům, tak si dáme pivo a pozdní oběd v knajpě, kde jsme začali. Uroboros se zakousl do ocasu a my vyrážíme zoět do Brna. Byl to pekelně horký víkend, ale díky koupání a super společnosti příjemně snesitelný.
