Za trampskými sruby a tábořišti

Tam, kam chceme jet, vlaky moc nejezdí. Navíc máme stále dobu covidovou a já se svým vousem trpím každou chvilku, co jsem v roušce. Jedeme tedy autem. Je to docela daleko. Navigace hlásí, že pojedeme až skoro k Praze. Mojo na zadní sedačce rozbalí noťas a pracuje. Stylovej homeoffice, co? Navigačka nás vede nakonec okrajem Prahy. Dopravní peklo na sebe nenechalo dlouho čekat. Víc času stojíme, než jedeme. Nabíráme zpoždění, ale nakonec jsme dorazili na místo. S hodinu a půl zpožděním si nelámeme hlavu. Zdravíme se se zbytkem výpravy, vybalujeme bagáž. Všem rozdávám domácí nakuřovaný stout, který jsem upravil do cestovní verze – rozuměj, nalahvoval jsem ho do plastových půllitrových lahví, aby byl lehčí. Voní hezky po uzeném. Stejně jako voní duše trampa… a oblečení.

Je pozdě a nezbývá moc světla, ale dá se svítit. Dá se svítit čelovkou a to, že vyrážíme po tmě je už tak nějak náš evergreen. Zapadneme tedy do pivovarské knajpy a pustíme se do strategické porady. Po dvou pivech je už opravdu tma, ale nám se jde dobře. Kousek vesnicí, kousek loukou a pak lesem. Po několika kilometrech Márty zavelí, že se máme začít dívat po nějakém místě ke spaní. Jenže jsme na hřebeni. Sráz nalevo nás nutí dívat se po místě jen napravo a tam je taky dost kopec dolů. Pokračujeme stále kupředu. Je to super zátěžová zkouška pro moji novou čelovku. Zatím šajní jak blázen. A jelikož mám úplně “nejvíc největší štěstí” na počasí, obzvlášť, když jdu s Mártyma s Mojem, rovnou jsem si ji pořídil vodotěsnou!

Před námi se objeví chata. “Jo, podle mapy by tu pár stavení být mělo,” zhodnotím. Jsou tu přes to, že jsem myslel, že jsme docela hluboko v lese. Ne zase tak hluboko. Na chvíli nás zabaví malá dřevěná raketa, která je před chatou a vyrážíme dál. Jenže neujdeme ani 20 metrů a před námi se po pár krocích na cestě objeví kaktus. Teda ne uplně kaktus, spíš Citroen Cactus. Vyhneme se mu, auto se vyhne nám. Jede k chatě s raketou. Tam se otočí a jede zpátky k nám. Stojíme pořád u cesty, aby nás mohl objet zase zpět. Zastavuje uprostřed cesty kousek za námi. Otevřou se dveře. Vystoupí slečna a povídá trochu nervózně, trochu zlostně: “Já nikam dál nejedu.”

Tady v okolí to ke spaní moc nebude. Márty má naštěstí v záloze pár dalších míst. Všechny jsou prý blízko, “půl kilometru, maximálně 20 minut chůze.” Po půlhodině potkáváme trampa s trampkou a svižně je předběhneme. Co kdyby nám chtěli zabrat náš flek. Furt to ještě kousek. Ale pořád blízko. Půl kilometru, maximálně 20 minut chůze. Do hodiny najdeme místo, které Márty hledal. Krkavčí údolí se tomu tady říká. Je tu srub asi pro 6 lidí, ohniště, potůček a klid. Tiché útočiště uprostřed lesa. Podle předpovědi nemá pršet. No, riskneme to a spíme pod širákem kolem ohně. Fakt nepršelo.

Myslivecká tréninková střelnice?

Další den vyběhneme kolem oběda na nedaleký vrch s rozhlednou. Rozhledna je stará, ale zvenčí zachovalá. Vevnitř by byla super galerie. U vstupu zjišťuju, že galerie je opravdu v plánu. Vybírají na galerii a rekonstrukci interiéru dobrovolným vstupným finance. Přispíváme a dole si ještě kupujeme pivo. Nabízíí jak lahváče, tak plechovky. A za rozhlednou plápolá na ohništi plamen. Je tu poměrně dost lidí, ale vejdeme se a poobědváme. Hážu na rošt konzervu. Dnes testuju moravského vrabce od Hamé. A není vůbec špatný!

Červená turistická značka vede k jednomu z dalších cílů naší cesty. Bývalý vojenský prostor. Většina hangárů je vyrabovaná. Někde chybí těžká ocelová vrata. Ze zdí koukají dráty. Betonové cesty jsou rozpraskané a prorůstá jimi tráva. Tam kde nebyl beton jsou nálety stromků, které už jsou mnohem vyšší, než já. Na jednom z hangárů si kdosi zbudoval bunkr. Obejdu rezavý rudl uprostřed cesty. Vše tu působí velice postapokalypticky. Jak kdyby tu kdysi dávno proběhla nějaká katastrofa. Posádka a lidi odtud byli vyhnáni. Příroda si vzala svůj kus země zpět.

Jak kdyby to tu posádka opouštěla ve spěchu.

Míjím nápis hlásající jména kapitána a nadrotmistra, kteří zodpovídali za jeden z hangárů. Míjím další stavbu. Technické zázemí v podobě obřího depa. Na zdech jsou graffiti. Některá lepší, některá jsou horší. V další části objektu bývala kasárna a pod valem jakási strojovna se vzduchotechikou. Nic není zamčené, ale vše, co šlo odnést, si už někdo přivlastnil. Jen by mě zajímalo, jak odnesli X tun vážící ocelová vrata?

X-tunová ocelová vrata neodolala zubu hořáku lovců kovů.

Na opuštěný vojenský objekt je tu poměrně rušno. Vyrážíme na stranu, kde nejsou žádní další návštěvníci. Krátká občerstvovací pauza s výhledem a vracíme se zpět do otevřeného světa turistických tras a hlubokých lesů.

Urbexová vsuvka do trampského putování.

Pomalu se bude stmívat a tak to vypadá, že nocleh najdeme opět až za tmy. A taky že jo. Dnes spíme u osady Dobrá naděje. Takhle luxusní trampský srub jsem ještě neviděl. Je tu knihovna, obdoba kuchyňského koutu, podlaha je poskládána z kamenů a uprostřed stavitelé zapustili ohniště. U třech stěn jsou z kůlů dřevěné lavice a v rohu na vyvýšeném stupínku židle pro šerifa. Dřevo je nachystané a venku z pramene teče čerstvá voda. Trochu Martyho podezírám, že si tohle místo booknul na AirB’n’b.

Putování po trampských osadách.

Kousek za chatou nacházím totem. No, je to trochu jiný totem, než na jaký jsem zvyklý, ale co. Duchy lesa usmíříme svým zpěvem a hrou na kytaru. Nebo je tím zaženeme? Ať tak či onak, hrajeme asi do jedné v noci. Dveře jsme zakryli plachtou, dým z ohně stoupá vzhůru dírou ve střeše, která supluje komín. Sem tam doladíme otočením knoflíku lazení kytaru. Sem tam doladíme otočením placatky zpěv.

Alternativní styl trampského totemu?

Ranní hygiena v potoce vedle srubu je osvěžující. Možná až moc. Bára se z “koupelny” vrátila se slovy, že je voda teplejší, než byla včera. Asi vypotřebovala celý bojler. Mně totiž přišla úplně stejně studená. Ale pořád osvěžující. A na zahřátí jsme nadělali dřevo. Rozhodně tam po nás zbylo víc dřeva, než kolik ho tam bylo. Ještě dát do čistého ohniště větývku a vyrážíme.

Jdeme lesem. Spíš necestou než cestou. Ale les je krásně čistý, dopolední slunko zahřívá vzduch nadcházejícího podzimu a každý krok dopadá na měkkou lesní půdu pokrytou jehličím a malými větvičkami. Jde se dobře. Jde se tak dobře, že než se nadějeme, rozprostře se před námi louka s trávou vysokou do pasu. Z jedné strany ji obepíná les, na druhé straně ji ohraničuje kopcovitý val. Uprostřed mezi travou se sem tam ukáže dřevěná ohrada a za ní se tyčí tři totemy. Tři totemy značící, že jsme dorazili na Zlaté dno. Kdysi tu stály tři pro trampy památné smrky, které omylem lesníci pokáceli. Po dohodě mezi lesníky a trampy věnovali lesníci trampům tři dubové kmeny. Na nich teď visí zachráněné placky a trofeje trampů z původních tří smrků.

Zlaté dno

Hodina pokročila a my už cestou víme, že vlak k autu nestihneme. Museli bychom běžet a i tak by to nebylo lehké. Musíme tedy po svých. Je to jen 8 kilometrů pěšky navíc. A potom spoustu kilometrů autem zpět do Brna.

Velký zákon na totemu na Zlatém dně.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *