Cesta
Včera v deset večer jsme se vrátili z vody. Letos jsme jeli Ohři, ale o tom někdy příště. Teď se musím rychle sbalit a odpoledne zkusíme s Anetkou ukousnout co největší část cesty k Lago di Garda v Itálii.
Jízda trvá necelé dvě hodiny a už na displeji palubního počítače svítí zhruba první hodina noční. Vyjeli jsme fakt dost pozdě. Ale aspoň něco. Parkuju na rakouském restplatzu a přesouváme se dozadu do mojí renovované vestavby. O to, jak jsem ji stavěl, se taky časem podělím, teď už mi chybí jenom elektrika.
Kolem auta celou noc pobíhali králíci, protože plot místní farmy už není, co býval. Ale to nás nijak nerušilo. Králíci jsou dost tichý stvoření.
Kafe dnes ráno z lenosti nevaříme a tak zastavíme na nejbližší benzínce. A jedeme dál! Kolem Salzburgu přes Německo na Innsbruck. Tady je třeba zaplatit mýto za tunel a pak hned další za italskou dálnici.
Grilované kuře, aneb kontrola motoru na palubovce
Po překonání Alp se střídáme a řídím zase já. Zde se ukázala zajímavá samoopravně-autodestrukční vlastnost našeho povozu. Asi před 1500 km se mi rozsvítila kontrolka motoru a palubní počítač zahlásil antipollution failure. Vím, že jde o dlouhodobý problém kdesi v oblasti EGR ventilu, ale nikdo mi s tím není schopen pomoct. EGR je tam půl roku nový. Po necelých 900 km však kontrola zhasla. Sama. Že by to byla jen chyba na čidle? Každopádně auto jede bez problémů a chybová hláška ani kontrola motoru nesvítí. A teď po asi 600 km – PÍÍÍP; antipollution failure. Ale auto jede dál.
Je kolem půl sedmé a přijíždíme k Lago di Garda, konkrétně jsme minuli značku městečka Riva del Garda. Popojedeme kousek po levém břehu na koupačku, než se slunko schová za horský masiv a jdeme hledat spaní. Zítra nás čekají ferraty. Usínáme, nad hlavou svítí hvězdy a na palubovce kontrolka motoru, která vypadá jako grilovaný kuře.
