Provincií se třemi krajinami – krajinou první, ferratou

Na válení u vody mě dlouho neužije. Stačí mi chvilka a hned pokukuju po zábavnějším programu. A jelikož je Martigues na jihu Provensálska, musel jsem vyrazit na levandulová pole. Stejně tak jsme si s sebou z Brna dovezli sedáky a ferratové sety. Jedna ferrata je nedaleko.

Vyrážíme. Ferratu u města Cavaillon najdeme během chvilky. Je to cvičná ferrata, kde je asi 10 různých mostů. U každého mostu nebo složitějšího úseku je tabulka s nákresem, jak se má přelézt. Je tam i popis. Francouzsky. Takže nic pro mě a nikoho, kdo francouzsky neumí. Větší cedulky s vysvětlením místní fauny a flory nebo historie měly i krátký anglický popisek. Menší cedulky, které popisovaly jen jednotlivé zvířecí druhy, měly zase jen francouzský text.

Přejdeme asi pětimetrový nepálský most a pokračujeme po skále dál. Celá ferrata je osazená kramlemi. Následuje několik dalších mostů a asi 10 metrů dlouhý most s dřevěnými špruslemi. Asi v polovině můžete ferratu skončit. Je tam výstup na běžnou turistickou cestu. Nebo se můžete vrátit spodní trasou po skále zpět k začátku. Já se ale vydávám dál. Na další a těžší úsek.

Cavaillon

Hned za rohem se úsek ztíží. Následuje asi 20 metrů v záklonu. Nenechávám se odradit a pokračuju dál. Těším se, až se dostanu k velkým kavernám, které jsou z dálky vidět. Míjím cedulku, která podle obrázku ukazuje, že na skále žijou hadi. Textu nerozumím skoro nic, krom číslice “2” a hned za ní písmene “m”. Že by ti hadi tady měli dva metry? Jestli na mě takovej vyplázne svůj rozeklaný jazyk zpoza kamene, tak letím do sedáku. “A pak se asi odříznu a budu doufat, že těch 40 metrů pádu nebude moc bolet”, pomyslim si. Protože ti hadi nevypadají vůbec přátelsky. Myslím, že ta cedulka by byla konečná i pro kamaradku Nikol, která s námi jela Sázavu.

Nedal jsem se však odradit ani hady. Pokračuju a cesta mě vede do kaverny, o které jsem neměl tušení. Kramle mě vedou kavernou nahoru až ke stropu. Vystoupám nahoru. Krátký traverz pod stropem navazuje na mostek. Rukama se držím kramlí ve stropě. Nohama jdu po laně. Je to nepříjemně nízké. Nohy mám v pokleku. Ruce napůl ohnuté. Napůl se držím, napůl visím, napůl stojím. Ani nevím, které svaly zatínám. Asi všechny. I ty, které nemám. Konec lana. Konec lana se rozšiřuje ve trojúhelníkovou plochu, ze které klesají šprusle dřevěného žebříku. Sedám si na trojúhelník. Pauza.

Na konci mostku jsem si nad žebříkem odpočinul.

Po několika dalších mostech, pár mírných převisech a posledním stoupání jsem opět na konci. Na konci ferraty. Už jsem přes hodinu a půl na skále. Ruce nejsou moc unavené, ani nohy se nevzdavají. Mám jen trochu obavu o svoje boty. Ne, že by nevydržely, to ne. Ale jsou nové a speciální protiskluzová gumová podrážka na železných kramlích trochu klouže. Myslím na to celou půlku cesty, kterou jdu sám. Přemýšlím, jestli jsem při koupi opravdu četl, že se můžou před ochozením trochu smekat a nebo si to moje hlava namlouvá. Fakt nevím. Pokračuju.

Po kousku ferraty se jisticí lano rozdvojuje a před tím je tabuka s popisem. Prý je tu jeskyně. Jeden směr lana vede doleva, vně skály. Druhý směr je kotvený doprava. Do jeskyně. Tak se podívám.

Krásná plazivá jeskyňka, tady to nešlo ani po čtyřech.

Malá díra ve skále, do které se vejdu jen tak tak v kleku vede dál. Překvapilo mě to. Nade mnou je komín, ze kterého do jeskyně proniká světlo a přede mnou potemělá chodba. Spíš chodbička, kde je na první pohled jasné, že budu muset po čtyřech. Sundávám batoh. Hážu ho kousek před sebe. Je lehký, voda mi dochází a tak piju jen málo. Tak, abych zahnal pachuť sucha a prachu. Krom trošky vody v báglu mám jen lano a lékárničku. “Tu čelovku jsem tam mohl taky hodit”, řeknu si. Ještě, než se ponořím do jeskyňového tunelu, mě obejde další ferratista. Jde po vnější straně.

Jeskyně nebyla dlouhá, ale poskytla mi aspoň na chvilku chládek, který jinak na na jih orientované skále naprosto chyběl. Vyrážím zpět na zbývající mosty a mírné převisy. K půlce ferraty je to už jen kousek. Zbývajících pár metrů vede skrz malou oázu pod stromy, kde se dá posadit. Pak už jen obejít skálu a vylézt nahoru ke startu.

Po nepálském mostě jsme na ferratu vyrazili a pod ním končili.

Cvičná, ale velice hezká ferrata mi udělala velkou radost. Úsilí, které jsem do ferraty vložil, mi nepřineslo výhledy do dálky a na okolní hory. Přineslo mi výhled na město Cavaillon, zábavné mosty a příjemně namáhavé lezení. A asi malinko spalený krk.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *