Jak jsme (ne)ferratovali ve Slovinsku
Ráno. 6:00. Zapomněl jsem vypnout budík. Koukám chvíli na východ slunce nad jezerem. Zavírám oči a ještě chvíli dospávám, co jsem nestihl kvůli bombardování střechy našeho pojízdného obydlí monstrózními kapkami z nad námi se tyčících stromů.
Venku zurčí pramen o kterém jsem přemýšlel, je-li pitný. Vstáváme. Je třičtvrtě na osm. Tedy, já vstávám. Při vykonání nezbytné ranní očisty objevuji hezkou lavičku se stolkem a výhledem na jezero. To bude snídaně! Jarča je už taky na nohou a následuje mě k nově objevenému snídaňovému místu.
Snídaně je výborná a vydatná. Za dvě hodiny budeme u ferraty. Musíme mít energii. Jenže hezký východ slunka se za dvě hodinky od 6:00 změnil v zataženo. Do Slovinska je to asi 200 km. Tam snad bude lépe.
Není. U Villachu prší a nebe ani předpověď nenaznačuje, že by tomu v blízké době mělo být jinak. Rychlá porada na blízké reststation. Jedeme rovnou na Dolomity. Po pár kilometrech nám ale učaruje Villachský hrad, který na nás shlíži z kopce. Bereme nejbližší exit a jedeme se tam mrknout. Dokonce už ani neprší. Landskron nás čeká. Jdeme nahoru plní očekávání. Prý je to dva kilometry do kopce. To musí stát za to.
Stojí. Nahoře nás dožene slejvák, kterému jsme ujeli. A že nabral na síle! Schováváme se pod deštníkem u hradní restaurace. Má takhle pršet ještě hodinu. Jdeme i v dešti k autu. Durch promočeni sedáme do auta, rozděláváme jídlo a jdeme si tak spravit náladu. Jen co dojíme, přestává pršet. Věděl jsem, že to tak bude…
Cesta do Itálie je pohodová. Půlku 90km cesty za kamionem zvládám s ledovým klidem profesionála. V Dolomitech jsme kolem půl sedmé. Je tu parkoviště zdarma, kde za deště parkujeme na posledním volném rovném místě. Prý má za chvíli přestat lejt.
Opravdu přestalo. Procházka k mýtné bráně nahoru na Refugio Auronzo. 30 euro za průjezd nám přijde hodně, takže o to bude cesta zítra delší.
Je půl desáté večer. Leháme si. Večeříme a těšíme se na ferratu De Luca Innerkofler. Panákem uctíváme počasí, ať je zítra mnohem lepší!
