Původně jsme měli jet s přáteli do Vídně do muzea armádní techniky. Píplo mi několik zpráv, že to většina z nich nestihne a tak se nám plány trochu změnily.
Moje zpráva pípla kamarádům, slovo dalo slovo a už jsme věděli, že tento týden půjdeme na nějaký krátký výšlap. Plánování bylo rychlé. Chtěl jsem si zkusit po nehezkém zranění ramene ferratu a tak byla destinace jasná: Vír.
Plán se zrodil v zápětí. Kolem Víru jsou tři zříceniny – Pyšolec, Zubštejn a Aueršperk. Znamená to tedy, že v sobotu dopoledne narychlo balím, naberu cestou kamaráda Juru, který chce vyzkoušet svůj nový batoh a jedeme. Není to moc brzy ráno. Dalo by se říct, že je to spíš před polednem
Pyšolec se tyčí na kopci nad Vírem. Jely nás dvě party. První parta výletníků, kteří se šli pouze projít. Druhá parta trampů, kteří měli v plánu zůstat přes noc. Potkali jsme se na Pyšolci.
My dva trampové přicházíme o něco dřív. Pod zbytkem věže shazujeme bagáž a já opatrně stavím kytaru vedle usárny. Prozkoumáváme zříceninu a zjišťujeme, zda by se dala zřícenina použít k přespání. Dala.
Na spaní zatím pomyšlení samozřejmě nemáme, je kolem druhé hodiny odpoledne, ale třeba se sem jednou vrátíme. Přichází výletníci. Nejen, že jsou slyšet na půl kilometru daleko, ale ještě své antré podporují hlasitým pozdravným voláním. No, co už.
Kamarádi výletníci vyrazili na cestu brzy ráno a tak nám říkají, co vše už stihli projít a kam pokračují dále. Ráno pršelo a bylo poněkud fryšno, takže jsou nabaleni v barevných softshellkách a holky mají i lehké rukavice. Jak tak na ně koukám, začínám chápat, že přemlouvat je, ať s námi zůstanou přes noc u ohně, bylo předem marné. Dáváme si tedy ještě společnou svačinu a po posledním soustě se loučíme. Každá skupina vyráží za dobrodružstvím na jinou stranu. Výletníci jdou ještě na 8 km vzdálenou rozhlednu. My nabíráme směr Zubštejn.
Cesta je lehká, mírný kopeček střídá mírný ‚skopeček‘. Ujdeme pár kilometrů a jsme pod Zubštejnem. To místo dobře poznávám, pořádali jsme tu před několika lety během mého studia team building se studentskou organizací. Příroda zůstala nezměněná, ale vedle Zubštejna vyrostl trampský srub! Na zcela otevřeném exponovaném místě. No, vyrostl. Spíš vypadá, že ještě roste. Jsem bez brýlý trochu slepejš a tak ho jdu prozkoumat zblízka!
Blížím se, vítá mě sprejem nastříkaný název osady. Ani další pohled nepůsobí moc vábně. Všude je nepořádek, kolem se válí nejen plastové kanystry a láhve, ale bohužel i spousta toaletního papíru. Nevím, zda srub obýval během zimy něchtěný nájemník, který zásadně neplatí, nebo jsou místní trampové tak nevychovaní a nepořádní. Rychle odtud pryč, stydím se tu.
Zubštejn však neztratil nic ze své krásy a po krátkém prozkoumání hradu se vydáváme na poslední zastávku Aueršperk. Sledujeme modrou turistickou značku a kecáme. O všem možném od myslivosti, která Juru moc baví, po práci, jelikož pracujeme oba ve stejné firmě. Jak tak klábosíme, tak cesta hezky utíká a najednou koukáme, že nevidíme žádnou další modrou. Ale objevili jsme krásný schovaný a udržovaný srub, který se krčí pod horizontem. Kus pod ním teče říčka Bystřice. Kolem les. Jen uzounká cestička vedoucí od větší cesty dává malou nápovědu, že se tu nachází tahle oáza klidu.
Srub máme v kopci za sebou a sestupujeme k Bystřici. Vede přes ni lávka ze tří skobami spojenými kládami. Na druhé straně nás čeká výšlap do kopce a na něm se tyčí věž zříceniny Aueršperk. Zde strávíme noc. Kolem je spousta dřeva a na prostranství, které odhaduji, že mohlo být nádvořím, je ohniště. Je studené, dlouho tu asi nikdo nebyl. Krom spousty popela se pyšní odhozenou plechovkou a kelímkem ze Starbucksu. Kdo si vezme na procházku do lesa kafe ze Starbucksu?
Pomalu se stmívá, rozděláváme oheň, opíkáme klobásky a po večeři vytahuju kytaru. Je chladno, hřeje nás oheň a klid nočního lesa ruší jen náš zpěv a hudební nástroj. Nevadí to nikomu. Ani netopýrovi, který nad námi loví noční hmyz.
Ráno je ledové. Je to první vandr s mojí novou nafukovací karimatkou z Decathlonu. Od země mi v noci zima nebyla a v mém osvědčeném třísezónním spacáku bylo taky příjemně. Vůbec se mi nechce vylejzat natož se probouzet. Ale kamarád je už vzhůru a budí mě ‚něžnou‘ větou: „Pousťa je půl osmý.“ Polknu uštěpačnou poznámku, že je zároveň i neděle a chystám se tedy vstát. Oheň ještě nehoří a tak mi v hlavě mezi otazníky problikává otázka, ‚proč mě jako budil, když nemá zatopeno a je vzhůru!‘ Přecházím to a soukám se ze spacáku. Na nové karimatce je námraza. Oheň je během chvilky a s ním se hřeje i voda. Bude kafe. Bude hezké ráno. Teda, je hezké ráno; slunko líně svítí větvemi na naše tábořiště a zvěstuje nám, že bude krásný den, ale s kafem bude to ráno ještě hezčí.
Snídani následuje balení (včetně ‚ohnišťové‘ plechovky a kelímku ze Starbucksu) a návrat zpět na druhý břeh Bystřice. Zkrátíme si cestu přes pole a během chvilky seběhneme dolů do Víru. Je to kratší, než se zdálo. Plán na zbytek dne je ale jasný. Vyzkoušet si obě ferraty ve Víru. Jura na ferratě nikdy nebyl, takže mu vše vysvětlím. Není to žádná věda a vím, že to zvládne. Lezu první, ale stále se za ním ohlížím a kontroluju ho. Přeci jen jde poprvé. Zvládá to však bez problémů a tak si během pár minut užíváme výhled na přehradní hráz a pod ní se rozporstírající Vír.
O chvíli později nám podlene i druhá vírská ferrata a Jura nadšeně říká, že musíme jít brzy na nějaké další. Na příště tedy plánujeme na ferraty Velkou dohodu a loučíme se s Vírem a jeho třemi hrady.
