Den druhý, neděle 3.2.2019, svezl jsem se Willisem!
Budím se. Je tma. Fouká vítr, který moc nezeslábl.
Nespadl na nás žádný strom, což je plus. Teplota vzduchu je kolem dvou stupnů nad nulou, pocitově tak kolem mínus tří, což je doslova mínus. Když se převlékám ve spacáku, přijdu si jak ryba v síti. Ale za to teploučko to stojí. Rychle se balíme, zakousneme snídani – BeBe, prý dobré ráno – a se stálepřítomným větrem pokračujeme.
Čeká nás přechod přes horu, na kterou vede klikatá kamenitá stezka.
„Hele, zkratka! Je to trochu víc do kopce, ale zkrátíme si to asi o dva kilometry. A cestička tam je…“
Je úžasné, jak si mozek spojuje to, co vidí, do vzorců a obrazců. Cestička tam nebyla.
Podle GPSky jdeme asi 750 metrů. Trvá nám to jenom něco kolem hodiny. Nahoře, zpátky na oficiální stezce, si zakazuju hledat další zkratky.
Cestička vede kolem krásných výhledů na moře, které se vlní mezi horami. Kolem pobíhají ovce a kroky nás vedou k ruině na kopci. Krom ovcí a výhledů nás stále doprovází vítr. Těším se na závětří v ruině.
Ruina jsou čtyři asi metr až metr a půl vysoké kamenné zdi. Poskytují nám útočiště před větrem a v tomto tříhvězdičkovém hotelu tedy obědváme. Zbytek cesty je téměř bez výjimky z kopce. Stále za zvídavých pohledů ovcí a v doprovodu větru.
Od 400 metrů nad mořem to vítr vzdává. Došlo mu, že nás nezastaví! Potkáváme ohradu s osly a pokračujeme do Refugi di Fauna. Sejdeme do vesnice Estellence, kde se jdeme podívat na pláž a potom na stop do Banyalbufar. Hned u silnice vidím nasedat postaršího pána do krásného Willise.
Neodolám a dám se s ním do řeči. Poradil nám, že náš plán jít z Esporles do Valldemossy by zasloužil aktualizaci podle znalostí místních a veze nás dva-tři kilometry směrem na Banyalbufar. Tady je to prý mnohem hezčí a cestu z Esporles do Valldemossy si máme ušetřit.
Měl pravdu. Cesta nás vede krásným borovicovým lesem a přivádí nás k přírodní rezervaci. Jen jsme se neshodli, jestli tam jsou divocí osli nebo jednorožci. Podle obrázku na ceduli by to mohlo být obojí. Za mě tedy rozhodně jednorožci!
Skrz rezervaci jdeme do vesničky Banyalbufar. Pivko v místní restauraci po dnešní tůře chutná ještě líp než včera a ještě než se setmí jdeme na stop do Valldemossy. Kousek nás veze německý architekt, také turista, který zítra odjíždí zase domů do Německa.
Jsme na křižovatce 9 km od Valldemossy a čekáme, jestli budeme mít štěstí na další stop. Nemáme. Opět za tmy jdeme asi tři kilometry a uleháme v lesíku. Už nefouká. Usínám.
