Na kraji vesnice nad Riva del Garda parkuje můj Citroen C8 pod stromem, a tak nás vzbudí spíš světlo než vedro. Je to super. Kousek od nás je Coop, kde doplňujeme zásobu vody a ovoce k snídani.
Sentiero del Colodri
Po snídani a čtyřech kilometrech parkuju pod skalou u kempu a během několika minut vyrážíme. Čeká na nás via ferrata Sentiero del Colodri. Včera večer jsme si ji plánovali na dopoledne s tím, že na oběd dáme někde siestu po italském vzoru. Nadcházející odpolední parno pak dle plánu přežijeme ve stínu kaňonové ferraty o kousek dál.
Chyba! Celá ferrata del Colodri je na jihovýchodním svahu. Slunko peče a i samotný jisticí kabel ferraty je rozpálený doběla. No, uznávám, bílej je spíš od prachu, ale horkej je taky. Fakt. Většina cesty je spíš jednoduchý mírně stoupající traverz bez nutnosti nějakých lezeckých výkonů. Ale to horko. Slunko pálí a využívám každou volnou chvilku na odpočinek pod keřem, stromem, skálou… zkrátka všude, kde je kousek stínu.
Máme za sebou odhadem třetinu výstupu a dochází mi, že jsme měli ty ferraty jít obráceně. Ne od konce na začátek. Myslím lézt nejdřív tu v kaňonu, kde prý protéká potůček. Tuhle na jihovýchodní stěně jsme měli nechat, až bude odpolední slunko svítit víc od západu, a lezli bychom ve stínu. Voda v hydrovaku na zádech ubývá. Vystoupané metry přibývají. Přibývá i potu, který z nás slunko ždíme. Další pauza. Anet si dá banán, já upiju další deci vody. Už se blíží vrchol. Vedro sílí a začíná nás bolet hlava. Měli jsme to jít obráceně. Fakt jo.
Uf, jsme nahoře. „Mee,“ přivítají nás místní kozy. Přímo na vrcholu žije malé stádo koz a kozlů. Tedy, nejsme zatím na úplném vrcholu, tím je kříž kousek dál, ke kterému se jde už normální cestou bez nutnosti jištění. Ale teď si dáme vrcholovou pauzu. Ohryzek jablka nabízím kozlovi s největšími rohy. Vypadá jako sám ďábel, tak s ním chci dobře vycházet. Podle toho, jak ho s chutí zhltnul bych řekl, že mám duši na chvíli v suchu. Banánovou šlupkou už ale pohrdná a nenutím mu ji, protože si nechci rozházet srovnanou karmu.
Výstupem jsme se dostali na druhou stranu skály a tak je sestup delší, protože musíme obejít celou skálu. Za hodinku už jsme ale zpět u auta. Chvíli zkoušíme počkat na obsluhu v místní restauraci. Mají tu asi polovinu stolů plnou, takže plnej lokál a klasicky po italsku čekáme tak dlouho, že jsem stihl najít alternativu ve vedlejší vesnici. „Jdeme, za deset minut jsme blíž kaňonu a v restauraci, kde se i najíme bez hodinového čekání,“ zavelím a zvedáme se. Místní obsluha, podle mě, ani nezaregistrovala, že jsme tu byli…
Výborná pizza a velice přívětivá obsluha. Myslím, že ten pán byl i přímo majitel. Pizzu nachystal během několika minut, poradil nám, kam si sednout, abychom byli aspoň trochu v proudu vzduchu, a obecně z nás jako ze zákazníků měl radost.
Ferrata Rio Sallagoni
Na parkovišti jsme potkali Čechy, kteří se z ferraty právě vrátili. Prý je super, je tam chládek a teče potůček. Přesně to, co po té pekelně rozpálené del Colodri potřebujeme!
Ještě chvúli pozevlíme u potůčku před prvním cvaknutim. Ochladíme nohy, krk, zachráníme z potoka obřího pavouka a už se strojíme do sedáku. Jdu zase první. Dva tři metry stoupání jako po žebříku a pak traverz celým kaňonem. Pod nami zurčí potůček, vzduch voní vodou a mechem. Je přijemný chládek a radostné poskakování vlnek po kamení ruší jenom cvakaní našich karabin.
Podlezli jsme jeden velký balvan padený a zaseknutý v soutěsce. Pokračujeme dál a je tu krátký úsek, kde jsem na jisticím laně trochu v záklonu. „Cvakni se na odsedku tak, aby byla napnutá a mohla sis do ní odpočinout,“ říkám Anetce instrukce. Pomalu se posouvá dopředu. Je to trochu těžší úsek. V největším záklonu při cvaknutí na další část jištění zůstává viset. Jisticí lano mírně klesá směrem zpět. Trochu jí dochází síly. „Cvakni si odsedku za kotvu,“ radím o dvě kotvy dál. „To nejde.“ „Mám ti jít pomoct?“ „Jo…“ Vrácím se. Anet visí na laně. Drží se na rukách. Odsedka by jí sklouzla metr a půl zpáky. Už se blížím. Cvak, cvak. Jsem u kotvy, za kterou se potřebuje cvaknout. „Už to bude, drž se,“ hlásím, jak se blížím. Klik, cvak. Je přejištěna. Může dál.
Menší převis, možnost ukončit ferratu dřív. „Lezeme dál, nebo chceš končit,“ ptám se Anet, která ještě minutu zpět visela na skále a nevěděla jak dál. „Lezeme,“ zavelí rozhodně. Takže lezeme. Zezadu nás dožene další Čech, prohodíme pár slov, je to horolezec, ale prý je na lezení moc horko, tak si šel zarelaxovat na ferratu. Cvak, cvak, cvak, a je pryč. A my hlemýždím tempem pokračujeme. Půl metru za mnou je protější stěna na kterou se přejistím a pokračujeme po ní. Už jenom několik délkových metrů a slezu na dno rokle. Anet je kousek za mnou.
Jako mávnutím kouzelného proutku se přede mnou rokle rozestupuje do širšího údolí, kam dopadají i sluneční paprsky. Z mechem porostlých úzkých mokrých stěn se pohled rozšířil na zeleň, která porůsta dno zhruba 15-20 metrů širokého údolí. Kapradiny, keře, stromy. Prostředkem skáče potůček a nad stoupajícím údolím visí barmský most. Tři ocelová lana, která překlenují udolí i s jeho zelení.
Pokračujeme dál za mostem. Teď už jenom po cestičce bez cvakaní. Údolí se zase trochu zúžilo do širší rokle. Krok za krokem přeskakujeme po kamení. Já vpředu a Anetka kousek za mnou. „Hm, kudy dál,“ cesta přede mnou zmizela. Šutry, potůček, šutry. „Támhle jsou kramle,“ ukáže Anet a jdeme na druhou stranu rokle. Roxorové kramle tu opravdu ve skále jsou. A vedou nahoru. Vedou nahoru do velice úzkého komínku.
Jdu první. Místo jisticího lana se cvakám na kramle. Lano by mi tu bylo k prdu, ale ani ty kramle by mi asi moc nepomohly. Hlava prošla. Neříká se, že kam se vejde hlava, tam projde i tělo? No, s batohem na zádech to neplatí určitě. „Trochu se sehni a posuň doprava,“ radí mi zespod Anet. Dobrá rada nad zlato, a funguje. Vytáhnu se i s batohem nahoru. Anet je mi v patách. Přelezeme obří balvan, slezeme za pomoci řetězu dolů a po několika krocích na nás vykoukne poslední část.
Několik kramlí nás vynese do čtyřmetrové výšky a po krátkém traverzu slezeme metr k dalšímu barmskému mostu. Tentokrát je zábavnější. Jeho začátek není na zemi, ale je ve skále, a musí se k němu slézt. Tentokrát je nade mnou ještě jisticí lano. Tak se tam cvaknu i odsedkou. Pád ale nehrozí, trénink ze slack line a navíc dvě lana na držení nenechají prostor na chybu. Anetka si to taky užije a pak už nás čeká jen turistická cesta plná schůdků s pískem nahoru k hradu Drena.
Pod hradem je hezká hospůdka na rychlé občerstvení chlazenou vodou a limonádou a krátký sestup k autu po značené cestě. Na parkoviště už vrhá svůj dlouhý stín západní skalní masív a auto není tak rozpálené. Sjedeme k jezeru na rychlou koupačku, než se setmí a pokračujeme podél východního břehu na jih. Místo na spaní jsme našli naprosto super. Parkujeme vedle tří dalších campervanů. Až se ráno probudíme otevřeme páté dveře a budeme mít boží výhled. Už teď se na to ráno těším.
Stejně jsme ale měli ty ferraty jít v opačném pořadí.
