Den třetí, pondělí 4.2.2019, podle cinkání ovečky nespočítáš.
Budíček je kolem sedmé. Je ještě tma. Převalím se a spím. Do osmi.
Ráno si na lihovém vařiči udělám kávu a čaj pro Ninu, balíme se a vyrážíme. Snad budeme přes den mít větší kliku na stop. Ujdeme asi kilometr po krajnici a zastavuje nám pán, který nevládne angličtinou. Zvednutý palec a slovo „Valldemossa“ stačilo a za několik minut už říkám „Gracias“ při vystupování ve Valldemosse.
Sedáme do kavárny, dobíjíme telefony a powerbanky a dáváme si dobré cappuccino.
Hned naproti kavárně doplňujeme v obchodě zásoby a pokračujeme do víru velkovesnice. Ta se kolem 11. hodiny dopolední opravdu probudila k životu. Znamená to, že kupujeme pohledy a procházíme hlavní turistickou ulici plnou turistických pastí. Já se držím jen svých pohledů, ale moje spolucestující se vrací z jednoho z krámků s vítězoslavným pohledem v očích a náramkem v rukou.
V parku za kostelem píšu pohledy a poté kradu z parkového mandarinkovníku jeden plod. Snad to není svatokrádež nebo mandarinka poznání…
Pohledy vesele leží na poště s my vycházíme vstříc vrcholu Es Caragolí (944 m n. m.). Zpočátku vede cesta olivovými sady a není moc těžká. Záhy vcházíme do parku, kde přituhuje. Sice se dovídáme něco o místní historii…
Kdysi se tu pálilo vápno a byli u toho i výrobci dřevěného uhlí. Zbyly po nich ruiny jejich pecí a základy obydlí, jenže…
Ten kopec nahoru je jak vystřižený z báje o Sysyfosovi. Ale na rozdíl od pověsti, naše cesta má cíle. V 900 metrech už je to pohoda a jde se zlehka. Tak zlehka, až jsme si nevšimli značky a… neřekl bych, že jsme zabloudili, spíš si ušli kousek stranou. Na vrcholku pojíme a vydáváme se dolů.
Máme asi 2 hodiny světla a cca 4,5 km před sebou. Mapy mi říkají, že je to na dvě a půl hodiny cesty. No, je to výzva!
Pokud kopec nahoru byl obtížný, tak sestupu by slušel spíš žebřík než stezka. Rozhodně jde o největší výzvu na celé GR 221, kterou jsme zatím potkali. Moje kolena skřípou a úpějí pod náporem mé živé váhy a batohu. Bolest a nářky mých kostí přehluší jen můj zpěv, do kterého jsem se dal. Od této chvíle jsem nepotkal ani ovečku a i Nina přidala do kroku a vzdálila se.
Zvládli jsme to. Ještě nepadla úplně tma a už jdeme na zasloužené pivo a odpočinek. Před tím, než se vydáváme na nocležiště, se pustíme do řeči s hostinským, který venku kouří. Poradil nám rozestavěný dům kousek od hospody. Instrukce jsou jasné: „je bílý a nalevo od cesty“. Nenašli jsme to…
Jdeme tedy nad vesnici k turistickému útočišti, které jsem našel na mapě. V záři čelovek jsme vyplašili několik ovcí. Daly se na úprk asi jako když jsem si cestou z kopce zpíval. Zvoní jim zvonky. Moje spolucestující tvrdí, že v tom rámusu neusne. Moje veselá a dobře míněná rada „Když nebudeš moct usnout, zkus počítat ovečky“ se moc s úspěchem nesetkala.
Leháme si tedy a jdeme spát.
