Vypluli jsme z Postřelmova. Máme brutálně těžkou loď. Jsem háček. Pod nohami mám v loďáku kytaru, za sebou mam loďák se stany pro celou partu a pod ním dva barely. Radek kormidluje a po dvou pokusech si to celí mokří prohazujeme. Cvakneme se ještě jednou. Mám taky druhý pokus. Je to lepší.
Postupně mizí kilometry říčního toku. Plujeme s vlnkami o závod. Slunce pálí. Kempy jsou plné vodáků a my zdárně doplujeme až do Litovle. Tři dny utečou doslova jak voda. Naše cesta po Moravě zdánlivě končí.
Z Litovle se totiž pluje po Malé vodě. Tam kde skončila plavba po Moravě, tam začalo dobrodružství. Malá voda meandruje CHKO Litovelksé Pomoraví. Kolem je doslova divočina. Vysoká tráva zakrývá paty stromů a tvoří zelenou sukni keřům. Plujeme, zatáčka doprava, doleva, doprava. Meandry se téměř otáčí o 180°. Stromy sklání své větve nad hladinu a prohlíží si svůj odraz.
Stop!
Přes hladinu leží spadený strom. Dá se podplout, ale je tam jen kousek místa. Radek se zaklonil. Nejvíc jak jen dovedl. Půlka lodi je za stromem. Pádlo nevytahuju z vody – kormidluju. Nejde to, jsem moc vysoký. Vytahuju pádlo. Zakláním se. Loď setrvačností podpluje spadený kmen. „To bylo o fous,“ říkám si a prohlížím si plavky s trochou odrolené kůry stromu, který jsme podpluli.
Zdolali jsme sotva dalších 100 m a čekal na nás další strom. Tentokrát na hladině. Přesně na hladině. Na levém břehu je vyšlapaná tráva a bláto. Nejsme určitě první, kdo tudy bude přenášet loď. Bláto se smeká. Loď ale drží pevně. V průběhu plavby jsem ztratil jednu botu a na pravé noze mám o dvě čísla větší vyhandlovanou náhradu od borce, který zase ztratil levou botu. Za lok rumu dobrej obchod, teď se hodí. Zabírám. Táhnu loď, Radek pomáhá Danovi a Nikče vystoupit na břeh.
Sotva půl kilometru a máme tu další stromy přes řeku. Některé podplouváme, některé taháme. Jezy vždy taháme, na Moravě a Malé vodě nejsou sjízdné. Teď už taháme i kvůli spadeným stromům. Ze stromů, které vydržely, se k vodě kloní větve. Sem tam se jim musíme vyhýbat, ale pluje se klidně. Další spadený strom podplujeme. Následující musíme přetáhnout po břehu. Něktří vodáci se vrací a hlásí „tudy nejezděte.“ Je tam vodní elektrárna a je obehnaná plotem. Přetáhneme několik set metrů a hned vedle nástupu na řeku je hospoda U vody. Otevřená a hospodskej udí maso. Nu což, je čas oběda.
Olíznu si slastně prsty od masa. Vyplouváme dál. Řeka stále protéká Litovelským pomoravím a klikatí si koryto lesem. Každý meandr znamená zrychlení toku. Každá zatáčka nás nese na vnější břeh. Pluje se hezky a zábavně. Stromy jsou přes řeku stále. Někde taháme loď po břehu, někde to jde podplout. Haluze skloněné nad řekou obeplouvám ohleduplně k Radkovi, háčkovi, ale zpravidla to znamená, že tou větví dostanu pak já. Ale co bych pro svého háčka neudělal…
Až se mi to stane osudným! V řece jsou větve. Od levého břehu je korytem nemožné proplout. U pravého břehu je asi metr a půl místa. Haluze se sklání nad vodou. Neprostupná clona listí a větví s jehnědami. Příď s Radkem navedu tak, aby prošel co možná nejmenším odporem. Je zde silný proud. Já propluju. Větve nejde odrhnout. Je zde silný proud rozbíjející se o břeh – kormidluju. Krčím se do lodi. Krčím se, co to jen jde. Skloním hlavu s klouboukem dopředu. Větev. Druhá větev. V dlaních držím pádlo a vedu loď od břehu, dál z dosahu větví. Hlavu mám skloněnou. Proplouvám houštím větví nad vodou. Jenže větve se rozbodly vybrat mýtné. Otáčím se. „Můj klobouk!“ Můj klobouk na mou zoufalou pseudovýzvu k návratu nereaguje a větve jej pouští do vody.
„Kontr,“ velím Radkovi. Zpomalujeme. Ale proud je zde silný. Máme místo. Proud slábne, otáčím loď. Proud sílí, vlastně nezeslábl, ale pro klobouk se vracím! Nevracíme se. Proud je zde silný a jen se zbytečně vysilujeme. Počkáme tedy na místě. I to dá zabrat. Klobouk se blíží. Před námi je most. Starý a rezavý. Klobouk se blíží! Větev ze břehu jej zadrží. „Sakra,“ říkám si. Klobouk se obtočí kolem větve a pluje zase ku svému pánu vstříc. Podplouváme most. Loď nejde zastavit. Rychlost naší lodi a klobouku se rovná. Ke břehu se přirazit nedá. Klobouk se blíží. Radek se pro něj natahuje pádlem… Je ještě daleko. Už! Skoro. Zabírám, co to jde, abychom zpomalili. Radek chytá klobouk. Já zabírám proti proudu. Už ho skoro má! Má ho!
Záchrana se podařila a můžeme pokračovat dál. „Tyhle meandry. Tahle divočina na břehu, co ti tu plavbu nedá zadarmo. Šero stromů. Divočina. Divočina, co ti bere klobouk. Sesílá na tebe komáry, hovada a další havěť. Takhle nějak si museli přijít dobrodruzi při objevování Amazonského pralesa z lodi. Tady naštěstí nejsou krokodýli,“ říkám si a na hlavě mi sedí můj mokrý a čerstvě zachráněný slamák.
Zabereme a doplujeme ostatní. Už jsme asi 4 hodiny na cestě. Vítá nás soutok Moravy a Malé vody. Je zde umělý vodopád se stavidlem a jelikož se tu koupe spousta lidí, ani my neodoláme. Půl hodinky klid a vyplouváme dál. Je to už jen kousek. Malé peřejky na Mlýnském potoku, meandry a pak už jen mineme stavidla u Tří mostů. Tábořiště Horka n. Moravou je náš cíl!
Celá plavba byla i přes nedostatek peřejek, i přes nesjízdné jezy krásně romanticky dobrodružná. V porovnání s plavbou po Vltavě ze Soumarského mostu, která protéká I. zónou NP, doporučuju rozhodně spíš Malou vodu z Litovele. Ten pocit badatele, který proplouvá džunglí a zkoumá okolní prales… k nezaplacení!
