Velká Javořina

Zimní vandry se vyznačují dvěma výraznými rysy. První: jsou nádherné a romantické; když je sníh. Druhý: mají malou účast. Proto v zimě spíš než na vandry chodíme na jednodenní túry do hor. Je tak dodržen první rys zimního vandru.

Po Vánočním ládování se salátem, kaprem a cukrovím je taková cesta super. Vybrali jsme cestu na Velkou Javořinu. Z Brna rozumná vzdálenost a jistota sněhu. Obzvlášť, když jsme si vybrali opět víkend, kdy má sněžit a bejt námraza.

Trasa měla dvě varianty. Vybrali jsme tu kratší. Start byl u rozhledny Obecnice. Pohled z rozhledny za moc nestál kvůli mrakům a ještě tam foukalo. Hrozně. Dá se u ní ale parkovat a pak se jde zpět okruhem. Tak, abychom se nevraceli stejnou cestou.

Sledujeme červenou značku až nahoru na Velkou Javořinu. Míjíme cedule říkající, co vše zde žije za tvory. Většina samosebou schovaná a uložená k zimnímu spánku. Jdeme jedním z nejstarších zaznamenaných přírodních parků na našem území. Park tvoří listnatý prales a sníh je na stromech kouzelný. Ale není to do nijak prudkého kopce a za 8 km cesty na nás už čeká finální vrcholková louka. O té se prý zmiňují spisy už z 18. století.

V lese to bylo v pohodě, ale na louce fučelo. A jak! Vydali jsme se proto na slovenskou stranu kopce na Holubyho chatu. Cílem je něco na zahřátí. Tentokrát myslím na polívku, ne na panáka. Chata byla plná, ale stůl jsme nakonec ulovili. Všichni krom Kalwyho si dali polívku. Kalwy si poručil halušky. Po hodině čekání šel na bar, zrušil účet a vyrazili jsme zpět. Má na služby v restauracích prostě smůlu.

Cesta vedla z počátku po modré. Modrá ale na hřebeni, na tom, kde hrozně fučelo, nebyla nikde vidět. Vzal jsem to tedy vyšlpanými stopami směrem, kam ukázal rozcestník. Mapa souhlasila a tak jsme pokračovali dál.

Jenže modrá, když jsme ji našli, byla zamalovaná hnědou. Stezka byla asi zrušena a vedla nově jinudy. Rozhdoně se nám nechtělo zpět do kopce, na vichr a hledat správnou cestu. Smekalo to. Klouzalo to. Zvládli jsme to. Napojili jsme se na novou stezku a kolem pramene sešli až dolů na žlutou ve vsi Vápenky. Vyšli jsme zase nahoru do kopce na červenou a od Kamnné boudy se po červené vrátili k autu. Vše ve zdraví. Jen Hejdy jsem napočítal tři pády. Z toho jeden byl “ladný” a zbytek si prostě na náledí kecla na zem. Jediná z pětihlavé výpravy s turistickýma hůlkama…

Zima je tu a zimní túry a pády s ní.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *