Vyrážíme. Dnes se k nám měla přidat Nina, ale nakonec to vzdala. Jede se mnou Jarka, Danny, Míša, Hejdy, a Radek. Navigaci jsem nastavil, hudbu jsem zapl a plyn jsem sešlápl až na podlahu. Ne, že bych spěchal, nebo že bych chtěl být pirátem silnic. Můj plně naložený koráb prostě potřebuje pro rozjezd víc plynu…
Zastavujeme na benzince v Hanušovicích. Odtud pochází ryzí pivo z hor – Holba. Hrozně lituju, že je zdejší pivovarské muzeum zavřené. Ale na benzínce mají v lednici vychlazenou desinu a já slyším, jak na mě volá: „Vezmi mě s sebou. Vezmi mě na Smrk, budu tvým vrcholovým škopkem! Představ si, jak ti nahoře chutnám.“ Nemusela mě přemlouvat dlouho, a aby jí cestou do Ramzové nebylo smutno, vzal jsem na doma ještě sváteční ležák a polotmavou jedenáctku.
Ramzová byla narvaná. Turisty, běžkaři i auty. Po mírném zdržení v kopci, kde jsem zapadl, kontroluju, že jsem zamkl auto, a všichni vyrážíme. Dnes plánovala trasu Míša. Moje zadání bylo pouze to, že musíme zvládnout vyjít na Smrk. Smrk v Rychlebských horách.
Je tu asi nejvíc sněhu, co do hloubky za naše poslední tůry. Jen co vyjdeme nad Ramzovou, musíme hledět, abychom se drželi na cestičce. Každý krok vedle znamená, že se mi propadne chodidlo sněhem a já skončím jednou nohou po koleno v měkké peřině. Jdeme po místní červené značce přes Klín. Cesta je extrémně příkrá a v kombinaci s hlubokým sněhem náročná. Shodujeme se rychle, že zatím v porovnání se Sněžkou i Králičákem je nejtěžší.
Předejdeme dvě holky na sněžnicích a statečně bojujeme s příkrou horou. Prudký kopec vystřídá rovinka a rovinku vystřídá nakloněná rovina. Zase hodně nakloněná. Střídáme se s Míšou a Martinou na vedoucí pozici. Jsme kousek pod vrcholem, když se ohlédnu, abych zkontroloval, že jsme stále všichni. Za mnou je na stromě značka ukazující doleva na Horní bar.
„Půjdeme na Horní bar!“ ptám se ostatních spíš oznamovací větou. Ale Míša a Radek nesouhlasí. Jakožto „demokraticky smýšlející“ vedoucí výpravy jsem však musel dát na své přesvědčení, že bychom se na Horní bar měli vydat. Proti byl jen Radek, Míša a asi 30 cm sněhu na cestě. Pro jsme byli já, Jarka, Hejdy a Danny, který se ujal role rolby a hrdinně prorážel cestu sněhem. Danny napůl jde, napůl se sune závějí přede mnou. Já cestu za ním tvaruju přesně mířenými kroky tak, aby se ostatním šlo co možná nejlépe. A hlavně Míše s Radkem, kteří za celých asi 750 metrů nepřestali reptat, že si zbytečně zajdeme a kdesi, cosi.
Na Horním baru jsme zrovna vystřídali jednu skupinku turistů a dali si oběd. Míša s Radkem po jídle přestali reptat a už jim ani nevadilo, že jsme si cestu trošičku prodloužili. Zkrátka když máš hlad, nejsi to ty. Horní bar oproti Lesnímu baru nemá tak velký výběr občerstvení. Vlastně to pod asi 30 centimetry sněhu vypadá, že je Horní bar jen několik lavic, stolek a horský pramen v dřevěném žlabu. Ve žlabu, který se změnil v ledopád pod silnou sněhovou pokrývkou. A přesně ve chvíli, když se chystáme k odchodu, nás střídá nová skupinka. „Jdete z Lesního baru? Jak to tam vypadá,“ ptám se. „Tam je asi tak 200 lidí,“ řekne jeden z nově příchozích. Zvolili jsme k obědu správné místo.
Rozloučili jsme se s novými hosty Horního baru, dali jsme přednost běžkařům jedoucím zleva z kopce a pokračujeme k vrcholu. Cestu jsme si asi o dva a půl kilometru prodloužili. Jdeme vedle běžkařské stopy. Sem tam ji musíme přeskočit na druhou stranu. Sem tam se musíme vyhnout běžkařům. Sem tam spadne několik vloček. Stromy sklání své větve pod tíhou sněhu a pod našimi kroky křupe 20 centimetrů bílé peřiny a jde se do kopce. A jde se dobře.
U útulny Mates to vypadá, že se tu koná sraz všech běžkařů z celých Rychlebek. Tak jen nenápadně procupitáme kolem k rozcestníku. Ten nám prozradil, že na Smrk – hraničník je to jen kilometr a Hejdy neudrží svou radost, vypískne, že už je to jen kousek, a přátelsky mi zaboxuje na rameno. V parodii na její radost vypísknu taky a radostí do ní přátelsky drcnu a… Hejdy se svalí do závěje jak přezrálá hruška! Což je hozenou rukavicí pro Radka, kterej chce okamžitě využít mé smíchem oslabené ostražitosti, ale povalit se mu mě nepodaří. Pomáhám Hejdy zase na nohy, ale přes slzy smíchu skoro nevidím. A smích mě neopouští ještě dlouho.
Během chvilky jsme na vrcholku. Tedy, na hraničníku. Je tu jen cedule, rozcestník a hraniční kámen. Ale já si vzpomínám, že asi před sedmi-osmi lety jsem tu přespával. Na rozdíl ode dneška tu tehdy hrozně foukalo a nebyl sníh. A byl srpen.
Jenže přesný vrchol Smrku je ještě o kus dál. Asi půl kilometru. Míša s tou „zbytečnou zacházkou“ opět nesouhlasí, ale opět je přehlasována. Takže kráčím opět uzounkou cestičkou. O krok vedle a byl bych po kolena ve sněhu. Pozorně našlapuju… Ale je to marný. K Radkovu pobavení se drápu z půl metru sněhu, kam jsem zahučel, udělám tři kroky a znova jsem v závěji.
Teď už opravdový vrcholek stojí za to. Vlastně, v porovnání s dosavadní cestou tu zase až tolik zajímavých věcí není, nechci čtenáře mystifikovat. To, co stojí za to, je obsah mého batohu. Konkrétně moje termoska. Kupoval jsem ji v Decathlonu asi dva roky zpět na cestu do Gruzie. Není nečekané, že tak nějak pozbývá své schopnosti a funkce termosky – použil jsem ji už asi 10x. Úspěšně ohřívá obsah mého batohu. Všude kolem mrzne. Ze sněhových přeháněk mám namrzlé vousy i šátek, ale obsah mého bazohu je dost v teple. Dost v teple na to, aby Holba desina byla jako ze sedmého schodu!
Pár loků piva vlilo do žil energii a jde se s lehkostí. Zelenou po hřebeni a přes Kuncův chodník dojdeme k Císařské chatě. Je to útulna s masivními stoly a krbem, ze kterého si opět řada neukázněných turistů udělala odpadkový koš. Od svačinky nás to neodradí. A pak už je to jen kousek, seběhneme z kopce po trase E3 a jsme u auta.
