Sloupsko – den II., aneb Vyhlídkový vandr

Znovu se převalím. Procvičím prsty u nohou. Protřu nárt o chodidlo a druhé chodidlo o druhý nárt. ‘Že já si ty ponožky nesundal, když jsem cejtil, že mě škrtěj’, nadám si do hňupa a zelenáče. Tuhle noc už asi postosedmdesátédruhé. Pravidlo č. 1 pro nocování v zimě venku: měj volné ponožky, jinak budeš mrznout! No, dobře, není to zrovna číslo jedna. Ale do první desítky se vejde!

Je po sedmé ráno. Asi tak hodinu po sedmé ráno. Ze spacáku mě vyhání víc potřeba než zima. Trampi, kteří nás v noci vystrnadili z původních míst už nachystali ranní oheň. S pozdravem je míjím a obcházím jeskyni. Cestou zpět vezmu nějaké smrkové chrundí natrhané co nejblíž ke kmeni, tedy suché, a olámu pár suchých borových větví ze spadeného stromu.

S trampy, kteří došli je fajn řeč. Během společné snídaně si i vyměníme kontakty, pořádají do roka víc akcí a prý nám pošlou kalendář. Ještě před odchodem se Márty zakecá se šerifem osady Blbý místo o jeho podzimní cestě do Himalájí. Chvíli si sdílí zážitky a nakonec vyrážíme.

Dnes mame v plánu prozkoumat skály ve Sloupsku. Podle mapy je tu spoustu jeskyní. První, na co ale narazíme je Lesní divadlo. Lavičky rozestavěné do amfiteátru a asi metr vysoké podium. Kulisu dělá uměle postavená hradba s věžičkou, která zleva uzavírá podium. Vprostřed je pískovcová skála s nízkým tunelem mířícím do útrob skály a vedle schody nahoru. Pravou stranu uzavírá opět hraba až na kraj podia. Skládáme bágly. Mojo shodil bágl jako první a mizí v tunelu.

“Jaks’ to uďál?!” diví se Márty, když se Mojo s obřím úsměvem objeví v bráně, která otevírá pravou hradbu podia. Přes zimu nevyužité Lesní divadlo se ihned proměnilo v hřiště pro tři trampy. Tunel na podiu se dělil na tři chodby, kdy jedna vedla k hradbě napravo, druhá k hradbě nalevo a třetí nahoru na skálu. Z té pak vedly schůdky dolů zpět na podium. S Mártym jsme nakonec neudrželi na uzdě svá umělecká já a s kytarami jsme si vynahradili, že jsme včera u ohně nehráli. Naše vystoupení na podiu v Lesním divadle pak vyslechl dobrovolně Mojo a nedobrovolně několik turistů, co šli kolem.

Další cesta vedla na rozhlednu s výhledem na hrad Sloup. Tak nějak jsme tušili, že bude zavřená. Ale kousek od ní byl medvěd! Nemohli jsme ho vynechat. Kámen, který zezadu vypadal jako medvěd hledící ze skály do kraje. A vedle něj pod rozhlednou vyhlídka.

Jelikož se už schylovalo k obědu, nechali jsme medvěda dál vyhlížet svou kořist a vydali se hledat místo, kde ulovíme svoje obědové kořisti. Tím místem měla být Samuelova jeskyně. Samuel byl poustevník, který tam prý žil. Na mapě jsem našel neznačenou cestu, kterou se tam dá dojít. Tu jsme netrefili, ale přes kopec a pak dolů ze skály jsme se tam dostali. Ano, celou dobu jsem navigoval já.

Nad Samuelovou jeskyní bylo vyhlídkové místo. Teprve druhé na naší trase. Před námi jsme ale napočítali ještě snad 13 dalších. Nejhezčí asi byla Mikovcova vyhlídka. Jen jsme se k ní museli dostat přes obří kopec! Teda, nebyl tak obří, ale dost strmej. Po dalších třech vyhlídkách ale padla na kraj mlha. Navíc se mi ty výhledy už trochu přejedly. A nejen mně. Takže jsme rovnou zamířili do Poustevníkovy jeskyně. Tam je v plánu přenocovat. Byl to nejpíš jiný poustevník než Samuel. Vím, že se lidi ve středověku nedorůstali takových výšek jako dnes, ale tohle byl fakt trpaslík. V jeskyni bych se nevyspal sám a my byli tři. Takže co dál? “Asi kilometr od nás je knajpa. Tam bychom si mohli dát polívku na zahřátí a vymyslet další plán.” Navrhuju a můj plán ihned prochází schvalovacím kolečkem.

Zcela nevzrušeně míjíme další tři vyhlídky a za nedlouho jsme před knajpou. Vedle oprýskaného starého domu, který býval prý zámkem, je přes silnici nový dřevěný kiosek. Knajpa je ale v zámku. Kiosek není mimo sezónu otevřený. Za posledních 20 minut chůze jsme si udělali všichni chutě na dobrou polívku. Procházím brankou v čele naší výpravy. Beru za kliku. Zavřeno. Podívám se na kluky. Oni na mě. Ve všech očích zoufalství smíšené s doufáním, že to není pravda.

Není to pravda. Dvě cvaknuti západky zámku. Dveře otevírá hospodská ve středních letech s růžovým melírem a slovy, “máme otevřeno, já byla jen vzadu krmit,” nás zve dál. U stolu hned objednáváme česnačku. Na stole nám přistane spíš něco jako vývar s rozmraženou zeleninou, kousky uzeného, třicítkou eidamem a stroužkem česneku. Jedním stroužkem do všech tří porcí. Ochutnávám. Ale co, je to teplé a den si tím zkazit nenechám.

Do knajpy mezitím přišla banda dalších trampů. Tentokrát je to spíš parta borců odhadem tak mezi 25 a 30 lety. Mezi jejich objednávkami si objednám ještě kafe se šlehačkou a pak chceme vyrazit. Kafe dorazilo na stůl přede mě. Šlehačka taky. A jako bonus – penicilin. Hospodská asi nevymejvá trysku od šlehačky ve spreji. Trochu zklamání, ale vyrazili jsme aspoň dřív a ještě za světla.

Vyhlídky už v trase nemáme. Myslím, že jich bylo pro dnešek dost. Čeká nás jen stoupání k jeskyni, kterou jsme vybrali u ‘česnačky’ a kafe, kterého jsem se skoro napil. Nocovat chceme v jeskyni, která podle mapy nese originální jméno Jeskyně. Mapa nám říká, že je asi půl kilometru neznačenou stezkou od modré. Samozřejmě se mezitím setmělo. (Strategická porada během cesty.) Cesta vedla kolem významného stromu, douglasky, a hustým lesem. Nebe bez mračku. Měsíc září. Haluze stromů stíní. Nevidíme na krok. “Hrdinů jsou plný hřbitovy, vytahuju čelovku, borci” a hned naši výpravu vedu jistějším krokem. K mojí navigaci přidává Márty svoje poradní slovo, protože prej má iPhone a já zase nějak nemůžu trefit tu neznačenou stezku. Ale ani iPhone nás nezachránil. Určujeme tedy přibližný směr kolmo k modré a jdeme.

Terén je docela těžký. Prudký kopec. Listí, klacky a kořeny. Všechno mokré a čelovky moc nepomáhají. Ale po asi 15 minutách balancování, odklánění větví a sem tam nadávky narážíme na hledanou stezku. Ta nás vede až pod převis Jeskyně. Podle kempovky zjistíme, že se převisu trampsky říká Island. Proč asi vědí jen zakladatelé Islandu, ale patří jim náš dík. Místo je suprově upravené a krásně čisté. Spalo se nám úžasně. I přes to, že bylo v noci jen asi -5 °C.

Zajimalo by mě, když to teď sepisuju, jestli se tak dobře spalo i těm osmi trampům, které jsme potkali v knajpě. Sedím si totiž tak u ohně. Dojídám večeři. S klukama probíráme ty nejdůležitější otázky života, světa, vesmíru a tak dále. “Počkej, pšt!” Márty si vynutil klid. Nedaleko se ozývají hlasy. Za chvíli se na skalní stěně oproti Islandu mihne světlo baterky. Trochu zklamané, “haha, někdo tam je,” zpoza první čelovky v noční tmě a velikost skupiny i poslepu napovědělo, že jsme vyfoukli flek trampům z knajpy. Všichni se shodneme, že bychom se nevešli. Celý oktet cestovatelů se odebere prý do Jezevčí jeskyně nedaleko. Asi půl kilometru. Na zprávy jsem nekoukal, ale snad neumrzli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *