Problém větší než koronavirus

Celá republika ‘žije’ koronavirem. Regály v obchodech pod nápisem Těstoviny a Trvanlivé potraviny zejí prázdnotou. Hranice jsou zavřené. Restaurace jsou ještě zavřenější než hranice. Většina lidí se obává karantény a každé kýchnutí doprovází zvýšený tep všech kolemjdoucích.

Několik mých přátel chtělo zahnat nudu výletem do přírody. Už asi před měsícem jsem měl v plánu jet se podívat na Starý a Nový Hrad u Adamova. Nabral jsem Míšu s Radkem a Verču a vyrazili jsme. Moje Jarča jela samozřejmě taky. Cestou ještě povinná zastávka v supermarketu pro špekáčky, klobásky a pečivo k obědu. Ještě fotka reklamy na momentálně velice populární pivo Corona Extra a už vystupujeme v Adamově.

První část cesty vede podél řeky k památníku místního lesníka, hajného a myslivce Josefa Žalmana. Zakladatele Českomoravské myslivecké jednoty. U něj je pramen ‘Pod Novým hradem.’ Počasí je krásně jarní. ‘Sluní svítíčko’, fouká svěží vítr a je kolem 13 stupňů. Takže mi ani nevadí, že od památníku a studánky je to až k hradu už jen do kopce.

Studánka Pod Novým hradem: Zvíře budiž ti bratrem a Rostlina sestrou. – z indické moudrosti

Posledních pár metrů. Ok, ten kopec mi krapet začíná vadit. Ale už tam jsme! Naše plíce jedou naplno. Bez zakašlání. Koronavirus se nás tedy zatím snad netýká.

Hrad je vidět za valem vedle cesty. Je zavřený jako vše v této době. I když u hradu nebude všeobecná panika asi zrovna tou příčinou. Před branou je z cihel ohniště a kolem několik dalších pocestných. Nejsme zdaleka jediní, kteří utekli před městskou nudou do přírody. Navíc jsme cestou ze zpráv zjistili, že se debatuje o celkové karanténě republiky! Takže je to možná na chvíli poslední příležitost užít si přírody.

“Tady si ohřejeme párky?” ptá se Radek, ale mně se tu nelíbí nenulový počet lidí kolem. Navíc vím, že mokré cihly mají při zahřátí tendence pukat a to se mi nechce riskovat. Velím dál na cestu. Asi o 300 metrů dál je Starý hrad. Tam určitě bude hezčí ohniště. Ne tak na očích. A ne z cihel.

Ohniště je tu prvotřídní! Dokonce tu vedle něj jsou vztyčeny dvě bytelné vidlice na rožnění. Najdu pár spadených větví z jediných dvou borovic široko daleko. Zbytek dřeva, co máme je bukové. Noviny na podpal jsme samozřejmě nevzali a papírový kapesníky hořet moc nechtějí. Naštěstí je v lese dost suché trávy. Po chvilce zápolení před naší výpravou zapraská ohníček. K obědu se podávají špekáčky a klobásy. Jako desert si v plecháčku vařím ještě kávu.

Oběd na Starém hradě.

Vítr začíná být docela otravný. Jak jsme se zastavili, tak studí. Teplá káva mě zahřeje a povzbudí do další cesty. Čekají nás ještě asi dvě třetiny plánované trasy. Cestou si vymyslím s Míšou hru, která nás drží až do cíle. Hlásíme co nejdříve každou turistickou značku, kterou uvidíme. Ten kdo ji zahlásí první, má bod. “A přitom taková blbost…” slovy klasika.

Cesta hezky ubíhá, ale holky nejsou moc nadšené, když najdu nějakou zkratku. Většinou totiž vede mimo cestu. Lesem. No, aspoň mají dobrodružství. Jsme zpět na cestě. A já mám pech!

Na chvilku si odběhnu. Podívat se k velkému krmelci kousek od pěšiny. Má tam hezký přístřešek a myslím, že by se tam dalo i v případě nouze dobře přespat. Moji kamarádi pokračují dál do kopce. Jak je doháním, tak vidím, že na mě cosi ukazují. Tuším, podle jejich gest, že v lese nalevo vidí zvěř. Koukám do lesa. Mžourám. Zaostřuju do dálky. Co to jen jde! Oči bych si vykoukal… je to marný. Brýle mám v autě. Prý to byli daňci.

Krmelec, kvůli kterému jsem neviděl (asi) daňky.

S naší hrou se jde dobře. Vyhrávám. O to líp se mi kráčí vpřed. Mám na kontě asi 17 značek. Míša ‘živoří’ jen s ušmudlanými 14. Ke konci trasy se ale začne projevovat únava mých krátkozrakých očí. Můj finálový výkon je tristní. Ve výsledném skóre zaostávám zhruba o pět bodů. Asi jsem moc přepálil start…

Ale ani prohra v naší dětské hře není horší než koronavirus! To nejhorší mě teprve čeká. Po příjemné 13km procházce v nádherném počasí sedáme všichni do auta. Silnice jsou téměř prázdné. Jedu klidně. Sem tam cyklista. Jedu klidně. Všichni trochu smrdíme kouřem od oběda a tak se těšíme do sprchy. Jedu klidně. Ani to nezabrání Míše vylít mi v autě kafe. Pořád to není to nejhorší – jedu stále klidně. Nikdo netuší, co mě s Jarčou čeká doma. Jedu klidně. Vysadím postupně Verču, Míšu i Radka. A s Jarčou míříme domů. Nevěda, co nás tam čeká.

Neteče teplá voda! Kdesi v Juliánově prý prasklo potrubí. Aspoň už vím, že juliánovská studená voda má odhadem čtyři centimetry. “Brrrrrrr!” horší než koronavirus a vykoupené regály bez mouky a těstovin dohromady.

Dodatek

Opravdu neberu pandemii koronaviru na lehkou váhu. Základní hygienické návyky dodržuji i bez pandemií a epidemií. Jenže, co jiného, než humor nám zbývá, když dost možná budeme za chvíli všichni v domácí karanténě? Přečkat to, být opatrní, a pokud možno, smát se.
Chceš pomoct s bojem proti koronaviru? Pokud neumíš šít roušky, zapoj svůj počítač na www.foldingathome.com.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *