Je ráno. Velice brzy ráno. Neprší, to je plus. Přes obličej mě pleskne plachta, která neudržela nápor větru a teď, místo aby mě chránila před potenciálním deštěm, vlaje nade mou a sem tam mě plácne přes hlavu. „Takovej budíček jsem si nepředstavoval.“ Balím plachtu, spacák, karimatku a přesouvám se na zadni sedačky do auta. Je světlo. Reálně si myslím, že mám tak dvě a půl hodiny, než se vzbudí ostatní. „To ještě zaberu“, říkám si. Měl jsem pravdu.
Budí mě zaklepání na okno nad mojí hlavou. Je půl deváté a za oknem se hřebí můj bratr. Víte, jak mají některá auta tvarované sedačky tak, aby se v nich lépe sedělo a člověk se po nich neklouzal? Tak přesně ty mám vzadu v autě a přesně na nich se dost blbě spí. Přičtu-li mírnou kocovinku po včerejším halekání u kytary a bráchův škodolibě vysmátej xicht; no už jsem zažil lepší mnohem rána a to jsem po ránu opravdu vždycky morous.
Vítr se neutišil a tak jsme byli rádi, že měl Vojta kartuši a vařič. Ohřáli jsme si vodu a nachystali čaj a kávu. Já si ji užil po morousovsku sám kousek od ostatních u řeky. V klidu jsme se nasnídali, sbalili stany a srovnali věci v autě. Našli jsme ferratu Turmstein O-Kante, kterou včera šla druhá česká parta, se kterou jsme se tu potkali. Navnadili nás, že se jde chvíli cestou, chvíli sněhem a část vede i přes potok. Ferrata je jen poslední kousek a je to pětiminutovka, abychom se dostali na samotný vrchol Turmstein O-Kante.
Cesta na ferratu je dlouhá trvá něco přes dvě hodiny. Celou dobu vede kaňonem kde se zpočátku prodíráme přes kmeny a větve po kalamitě. Podle toho, jak jsou kmeny ošlapané a místy ořezané došlo ke kalamitě dávno. Pak se změní ráz krajiny a jsme v téměř obyčejném kaňonu plném listí. Pod skalami jsou kupy sněhu. Místy musíme přes sníh projít. Není zima, myslím, že je mezi 10 a 15 °C a tak pokračuji jen v tričku. Batoh, ferratový set na zádech a pohyb mě hřeje. (Kdo čekal mládí a lásku, sorry.)
Po hodině a tři čtvrtě výstupu, několika žebříkách a spoustě sněhu dáváme pauzu. Občerstvíme se, je čas oběda, a jakmile se vydáme dál, ptám se bráchy, jestli by mi dovedl poradit nějaké tipy a triky, jak by se dalo v autě vařit, abych nemusel používat elektriku ani plyn. Konverzace je plodná, ale stejně to vypadá, že plynový vařič bude nejlepší volba. (Pokud máš, čtenáři, tipy a nebo zkušenosti, budu za ně rád v komentářích.)
Za pár minut zjišťujeme, že jsme včera nedávali moc pozor, když nám druhá česká parta popisovala svou cestu. Vzpomněli jsme si, že neříkali, že se jde „přes potok“. Říkali, že „se jde potokem“! Naštěstí tu je dost kamenů a větví a dalších všemožných výstupků a mělčinek, jak se potůčku vyhnout a nenamočit si boty.
Zbývá nám asi kilometr do prudkého kopce. Nabíráme v prameni vodu, občerstvujeme se jí, je ledově osvěžující a pokračujeme. Zdoláváme spousty sněhu, sem tam se smekáme, ale jde se neúprosně dál. Nahoře nás čeká chata a u ní nástup na ferratu. Než se ale dostaneme až na vrchol posedíme před chatou. Našemu sezení padne za oběť celá štangle poličanu a nějaká zelenina. Je nám dobře. Jdeme!
Ferrata je náročnější, než včerejší dvě. Leze se přes hřeben, ale o co je náročnější, o to je i zábavnější. Tyhle dvě věci jdou holt ruku v ruce. Na vrchu nás čeká kříž a zasloužený výhled. Škoda, že se Nině cestou udělalo zle a rozhodla se nevylézt až nahoru a počkat na nás u chaty.
Z ferraty se slézá stejnou cestou, jakou se vylezlo nahoru. Tyhle sestupy moc nemusím. Od přírody se bojím výšek. No, zatnu zuby a jdu. Dole u chaty se s borci z chaty domluvím na několika pohledech a vydáváme se na cestu zpět. Sníh po celém dni hezky natál. Takže po sněhu násludje bahno, po kterém se Vojta luxusně sklouzne. Myslím, že domů jde pěšky, protože takhle do mého auta nesmí!.
Nepokračujeme kaňonem, kterým jsme přišli, ale vezmeme to po žluté značce až k penzionu, kde parkujeme. Je to ten samý, jako včera. Je asi půl páté odpoledne a tak zvažujeme, co dál? Všichni by něco snědli a dali si kafe. Rozhodnutí je, že najdeme něco cestou a tak jedeme.
Našli jsme cestou hospodu Leini’s Dorfwirtshaus, která nás zaujala natolik, že jsme si dali jak hlavní jídlo, tak zákusek a kafe. Nevýhodou našeho zdržení je, že Nina, Vojta ani Martina nestihli vlak zpět do Chrudimě a tak jsem měl přes noc na pondělí opět na bytě plno. Tak, že jsem si střihnul ještě jednu noc na karimatce. Ale jak se říká, ničeho nelituju. (…a udělal bych to znovu!)
