Turistická dálnice, vol I. – České Švýcarsko

Probouzím se vzadu v autě. Jel jsem do noci a tak jsem to zapíchnul u cesty. Je příjemně teplo, zatím není vedro a slunko už svítí. Jsem kousek od Jetřichovic v Českém Švýcarsku. Vestavbu do auta jsem vylepšil o šuplík a pod ním je v krabici na kolečkách celá kuchyně. Dávám vodu na kafe v plecháčku. Udělal bych rovnou vodu na dvě kávy, ale nechal jsem doma ešák. Tak vařím kávu po jedné postupně.

V Jetřichovicích jsou všechna parkoviště placená. Jediné zdarma je asi kilometr nad vesnicí. Vysázím frajerovi hlídajícímu parkoviště 150,- Kč a přezouvám si sportovní mokasíny za turistické pohory.

Z Jetřichovic se dá vyrazit na několik tůr. První cesta, kterou se vydávám, vede do obchodu. Pak se nechám navést na červenou ke Grieselovu rybníku. Vede tam naučná stezka Pavlíniným údolím. Podle plánu po této stezce dojdeme až k trpasličí skále. Já si však na mapě všimnu stezky, která vede Prasečí roklí. Místo, které se jmenuje Prasečí rokle nemůžu nenavštívit! Chvilku na mostě hledám v řece mihule a pak odbočuji z červené na zmíněnou rokli. Oproti turistické cestě je tato mnohem klidnější. Taky trochu zarostlejší, ale několikanásobně příjemnější.

V potoce prý žijí mihule. Možná se tam nějaká mihla, ale já si jí nevšiml.

Trpasličí skála má ve svých kamenech vytesané trpaslíky a Sněhurku. Prý tu kdysi trpaslíci zachránili ztracenou dívku. Pro jistotu přepočítám trpaslíky. Jeden někam asi utekl nebo neumím do sedmi napočítat.

Než se vydáme na další cestu, musíme zpět do Jetřichovic. Dalším bodem na mapě je proslulá Mariina vyhlídka. Pokud jsem si do teď myslel, že jsme potkávali hodně turistů, tak teď jejich počet naproto zbořil všechna má očekávání. Možná tu je někde i ten sedmý trpaslík. Cesta stoupá pískem nahoru. Krok za krokem. Míjím davy rodinek a zájezd důchodců. Každého, koho potkám nelítostně předběhnu. Asi nějak mimoděk jsem přidal do kroku, abych té hordě utekl. Je vedro. Slunko pálí. Schody stoupají. Jsou hluboké. Každý vychází na pravou nohu. Předbíhám další turisty. Na Mariinu vyhlídku vedou úzké schůdky. Vyhýbám se s turisty, kteří už z vyhlídky vše viděli. Opatrně sestupují. Sandály a kroksy jim kloužou na kovových schodech i na pískovci.

Mariina vyhlídka pojmenovává po Marii Anně Kinské.

Další vyhlídkou na červené trase je Vilemínina stěna. Je pojmenována po Vilemíně Kinské. Počet turistů mírně klesl a jde se o poznání líp. Les je zelenější, slunce nepálí tak prudce a písek v botách už skoro nedře.

Srub na Mariině vyhlídce byl zavřený a na Vilemínině stěně žádný není. Ale tahle vyhlídka asi není tak známá a to odradilo spoustu víkendových turistů a influencerů, kteří si přišli jen pro fotku. Cestička se úží, klikatí a vine podél skal. Téměř jen po vrstevnici. Nalevo je skála, napravo klesá strž do údolí. Jen sem tam je třeba přeskočit kámen nebo sestoupit z půlmetrového břehu na nižší část cesty.

Cesta se klikatí a obchází po vrstevnici nejednu skálu.

Z Vilemíniny stěny pokračujeme na Rudolfův kámen. Prý je těžce přístupný. Počet spolucestujících, kteří nám dělají společnost, opět klesl. Přitom mi přijde stezka mnohem příjemnější. Možná to je tím klidem? Kdo ví. Zprávy o těžší přístupnosti Rudolfova kamene a tamní vyhlídky nelhaly. Dostat se pod něj bylo v pohodě. Cesta hezky ubíhala. Z vrcholku na mě hledí další srub. Ale výstup je náročný. Bez zábradlí by byl asi i nebezpečný. Chápu, že se sem většina návštěvníků Mariiny vyhlídky neodhodlá. Srub nahoře sloužil i jako pozorovatelna lesních požárů. Už od první poloviny 19. století.

Srub na Rudolfově kameni. Přístup nahoru je z druhé strany skály.

Dalšími kroky klesám o sto výškových metrů k rozcestí Pohovka. Prý se tu už od konce 18. století říkalo Na Odpočinku a tak zde později přidali dřevěnou lavici – pohovku. Pohodlná zrovna není, ale je tu klid a než mě probudí příchozí turisti s dětmi, uplyne 20 minut. Ale nespal jsem! Skoro. Je čas vyrazit dál!

Červená dálková turistická značka vede až ke zbytkům hradu Šaunštejn. Zbytky jsou patrné jen na tesání ve skále. Hrad později obývali loupežníci a tak jej šlechta nechala zničit. Dostat se nahoru vyžaduje opět stoupat po žebříku, po schodech, prolézt půl metru širokou průrvou ve skále a dlaší žebřík. Odměnou je hezký výhled a svěží vítr.

Od pozůstatků hradu je to kousek na Malou Pravčickou bránu. Je to asi 3 metry vysoká přírodní zmenšenina větší a známější Pravčické brány – symbolu Českého Švýcarska. Jelikož je takový přírodní pískivcový útvar asi značně nestabilní, je z jedné strany zajištěna zdivem. U brány není ani živáčka jen příjemný chladivý vítr a ticho.

Malá Pravčická brána.

Návrat do Jetřichovic jsme nechali na místní turistické lince busu z Vysoké Lípy. A u parkoviště nás zlákal Pension Švýcarský dvůr na borůvkové knedlíky. Z pensionu, který vypadá docela hezky, dýchne hned druhým nádechem nepřekonatelná touha na všem vyrejžovat co nejvíc zlaťáků. Začínám mít tušení, že to nebude ojedinělý případ. Polknu poslední sousto průměrného knedlíku, zaplatím i vodu, kterou mi číšník dolil džus a sedám do auta.

Hřenskem projedu do Bad Schandau a kousek nad městem parkuju vedle karavanu. Aut je tu víc. Dnes už jen večeře a pak si hrábnout do strun kytary.

Když zapomeneš ešák a tak si véču ohříváš v hrnku… ranní káva s příchutí šunkové klobásy?

Asi v deset večer hraju Amazonku a na parkovistě se přiřítí Jeep v expediční výbavě. Vystoupí frajer, kterýmu chybí jen surfové prkno a začne šprechtit. Rozumím jen “polizei”. Anglicky mu řeknu, že neumím německy a policii jsem neviděl. Prý kontrolují parkoviště o pár kilometrů výš v horách. Se surfařem bez prkna projdeme cedulky po okolí. Zákaz parkování tu není a nic jiného tu neprovádíme. Policie si pro nás nepřišla za celou noc.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *