Pípne mi Messenger, „co děláš o víkendu 26. – 28.“ a v zápětí na moji odpověď, že to je jeden z mála volných víkendů přijde další zpráva: „tak něco vymysli, taky tam nic nemám…“ No, a tak jsem začal vymýšlet.
Nadpis napovídá, co jsem vymyslel, obepsal jsem pár dalších přátel a už jsme měli auto plné. Já, můj brácha Vojta, Martina, Týna a Nina. Měl s námi jet ještě Honza, ale před odjezdem se zranil, což byla škoda, je to zkušený lezec a turista. Nina a Týna jsou skrz ferraty 100% nováčci a tak jsem jim s přípravou pomohl a popsal, co vše s sebou.
Je brzké sobotní ráno (vzhledem k tomu, že nikdo nemusí vstávat do školy nebo do práce) a my za sebou necháváme Brno. Cesta utíká hezky rychle. Tedy jakmile opustíme Českou republiku. První delší zastavení je, krom zácpy u Pasohlávek, až ve Vídni. Následuje rychlý přesun k první ferratě. Jde o krátkou ferratu, kde chci nováčkům vše vysvětlit a ukázat. Jsem rád, že nejsem ve skupině jediný, kdo už na ferratě byl. Lezu první, za mnou holky, které byly nové, a potom brácha se svou přítelkyní Martinou.
Ferratu jsem vybral jednoduchou. Má v popisu v aplikaci Alpský vůdce napsáno, že je vhodná pro odrostlejší děti. Jmenuje se Couloir Stiege Peilstein a popis zcela sedí. Všichni to zvládají bez nejmenšího problému a všichni jsou nadšení. Nahoře tedy zjišťuji, jak to kdo vidí dál. „Měl jsem v plánu ještě pár podobných krátkých na potrénování, ale asi můžeme zkusit najít něco náročnějšího, ne?“ Všichni souhlasí, takže akční plán je následující: najít místo na oběd, vybrat vhodnou ferratu a tu ještě odpoledne stihnout.
Oběd stíháme v jakési místní restauraci, která se jmenuje něco jako ‚Pod Malým Semmeringem‘. Vaří docela dobře a za rozumné ceny. Našli jsme ferratu nazývající se Alpenvereinssteig. Rychlý přesun asi 50 km a jsme u parkoviště penzionu, kde si dáme kafe. Před odchodem na ferratu se ptáme ještě místního číšníka, zda jsme vybrali dobře. Ještě, že jsme se zeptali! Prý je tam stále spousta sněhu a nemá smysl tím směrem ani chodit. Vrátili bychom se zklamaní. Naštěstí je nám doporučena ferrata Teufelsbadstubensteig, která má asi hodinový nástup.
Začátek ferraty je příjemný a nenáročný, jen je na cestě plno suti. Suť a štěrk je všude a je toho každým krokem víc a víc. Lezu opět první, a za mnou všichni ostatní. Držíme rozestupy a zdá se, že vše jde bez problémů. Zdolám první žebřík. Postupuji dále a za mnou je Nina, potom Týna a nakonec leze Martina a poslední je Vojta. Vtom se mi smekne noha. Krom štěrku se veze dolů kámen velikosti žlutého melounu. Instinktivně křičím za sebe „pozor, kámen!“ a doufám, že se ten prokletej šutr někde zastaví. Nezastavil. Míjí Ninu. Míjí Týnu. Dál už ho nevidím. Mizí za horizontem.
Přesně v místech, kde se vylézá z prvního žebříku.
Přesně tam, kde je na žebříku Martina s Vojtou.
Mezitím dvakrát ještě zopakuju svoji výstrahu „POZOR, KÁMEN!“ a mnohem hlasitěji.
Je slyšet tupý náraz.
Druhý.
Zamrazilo mě.
Doufám, že jsou v pohodě. Zjišťuju to něčím jako tichou poštou, jen je mezi mnou a Ninou asi 8 metrů, takže to moc tiché není.
Všichni jsou v pohodě. Oddechnu si.
Na bezpečném místě, kde je trochu rovinka, na sebe čekáme a kontrolujeme si vybavení. Martina i Vojta dostali kamenem po hlavě. Samozřejmě měli mozkovny chráněny helmami a krom malého šrámu jsou helmy i ferratisti v pořádku. Výstup je snazší a snazší, trochu ubylo suti a už je to opravdu jen jištěná procházka po úzké horské cestičce. Následně zdoláme část, kde se sype suť a štěrk přes cestu, a jsme na vrcholu.
Tady nás vítá pomalu začínající západ slunka. Máme to asi hodinu a půl sestup k autu a tak se po rychlém občerstvení a vrcholové fotce vydáváme dolů. Nechce se nám tam moc zdržovat i proto, že na vrcholku opravdu dost fouká. Ze začátku jde o klasickou lesní cestu, sem tam přecházíme přes hromadu zbytků sněhu. S ubývajícími výškovými metry přichází nerezové žebříky a místy stupy a roxory v skále, které unadňují sestup ze skalních balvanů hradících cestu. Je to super zábavná cesta, která se svou různorodostí vyrovná v zábavnosti samotné ferratě.
Kousek seběhnu, kousek se kochám přírodou, sem tam pozdravím místního kamzíka nebo kozu. Utíká to rychle a ač by to dle Alpského vůdce mělo trvat dvě a půl hodiny, jsme za hodinku a tři čtvrtě u auta. Právě, když začne padat opravdu tma.
I přes malý karambol na začátku odpolední ferraty si to všichni užili ve zdraví a tak nás čekal jen přesun autem na nějaké nocoviště. To jsme našli na mapách asi tři kilometry od našeho parkoviště. Potkali jsme tam další výletníky z Čech a dokonce tu tekla teplá voda. Další den bude o to lepší!
