Lago di Garda
Je osm hodin ráno. Už nemůžu spát. Brzké vstávání jsme vzdali a dnes to obzvlášť nemá smysl. Čtvrtek máme naplánovaný jako odpočinkový den u Lago di Garda. Tam se ale prve musíme dostat.
Jedeme a cesta rychle ubíhá. Volím cestu po východním břehu. V půli se koupeme a Jarča samosebou dělá miliardu selfieček. Nuda…
Největší vzrušení dnešního dne však přišlo záhy. Najít místo na oběd. Chceme si dát pizzu. Jsme přeci v Itálii. Jenže jsme si trochu nepohlídali čas a naše plány hatí siesta. Až čtvrté místo bylo to pravé a dostalo se nám vytouženého pokrmu.
Pizza byla dobrá, ale nějak pro mě už nemá to kouzlo. Opouštíme pizzerku a jedeme se podívat na Sirmione. Pěkná pevnost, která připomíná spíš klasickou ulici vedoucí na ‚Staromák‘ v Praze. Plná obchodů se suvenýry. Po výletu parkujeme kousek nad městem Salò. Je tu odpočívalo, nádherný výhled, lavička a celkem pustá silnice.
Co k dnešku víc dodat? V hlavě nosím už druhý den jednu otázku. A musím se o ni podělit. Budu rád, když mi k ní něco napíšete do komentářů, protože mi to přijde fakt divný. Takže by mě zajímalo, jestli to tak mám sám.
Otázka zní: jak funguje prostor v mém autě? Každé ráno sbalíme ležení vzadu v autě a jedeme dál. Sedačky na svých místech. Batohy a tašky taky. Pasivní chladící box taky. Jak je možné, že mi v autě přibývá místa a nic nehledám? Máte to taky tak na cestách? Já většinou když někam jdu, tak mi věci na objemu nabývají a balí se mi hůř a hůř. Mám tedy tři teorie.
První teorie (je možná a doufám v ni):
jsem každým dnem lepší v balení našich věcí.
Druhá teorie (velice možná a nedoufám v ni):
furt něco ztrácíme a je toho tak míň a míň.
Třetí teorie (ne nemožná, ale doufám, že nereálná):
mám v autě díru, kterou sem tam něco vypadne.
Jak to máte vy? Já fakt doufám, že jsem prostě dobrej balič.
