Kousek od ferraty je muzeum levandule. Říkali jsme si, že by nám tam mohli poradit, kde vidět proslulá provensálská levandulová pole. Ty obrázky asi každý znáte, ne?
V muzeu samozřejmě není nouze o levandule. Vzpomínám si tu na jaro, kdy jsem poprvé byl u Keukenhofu. Byl jsem tam, když kvetly tulipány. Všude se tam ve vzduchu vznášela vůně tulipánů. Příjemně nasládlá a podmanivá vůně. Stejně tak tady se mi do nosu opřela vůně levandule. Ne tak silná jako vůně tulipánů, ale stejně všudypřítomná.
Paní v muzeu mluvila dobře anglicky a dala nám mapu. V té propiskou vyznačila místa, kde je nejvíce levandulových polí. Ale řekla nám, že musíme hledat. Projíždět krajinou a hledat. Naštěstí nejsou regiony, které nám zakroužkovala, velké. A cesta tam vede s malinkou zajížďkou přes městečko Gordes. Tam jsme plánovali taky zajet.
Gordes je, jako snad všechny městečka v Provensálsku v kopci. V odpoledním slunku a v horku projíždíme okrajem městečka s výhledem. Výhled je na protější kopec. Na něm se tyčí pevnost a v údolí mezi kopci i kolem pevnosti se rozprostírá Gordes. Šlapu na plyn a jedeme dál do kopce. Dál ke klášteru Abbaye Notre-Dame de Sénanque. Už ani nevím, proč jsme si to místo vybrali. Možná instinkt, spíš štěstí…
Za kopcem se mi naskytne pohled na úzkou serpentýnovitě klesající silničku. Napravo je bílá ostrá skála. Nalevo se rozprostírá malé údolíčko schované mezi okolními nižšími kopci. Klášter sedí uprostřed údolí a kolem jsou tak dlouho očekávaná fialová políčka. Fialová barva, barva levandulí, která je tak typická pro zdejší kraj. Je to první levandulové pole, které vidím. Zdaleka není tak obrovské, jako na fotkách, co najdete na internetu. Ale o to je to možná hezčí.
Je docela pozdě, asi 6 večer, ale ke klášteru stále proudí turisti. Je tam otevřený obchod se suvenýry a já hned zamířím k pohledům. Pohledy přechází z jednoho fialového pole na ještě fialovější, ale mě nejvíce zaujme pohled hrající spíše rudou a oranžovou. Jsou na něm skály. Pískovcové skály stejné, jako mají v Coloradu. Prodavačka v obchodu se suvenýry mi řekla, že to je asi hodinu cesty na východ. Stačí chvilka a je rozhodnuto. Loučíme se s klášterem a levandulemi. Cestou jich potkáme ještě určitě hodně.
Nemýlím se, pole jsou malá, ale je jich hodně. Časem se začnou mísit s vinicemi a nakonec se jen střídá vinice, levandulové pole, zase vinice a tak stále dál. Až mezi lesy na obzoru prosvitne skála. Bílá, oranžová a za chvíli parkujeme před Provensálským Coloradem.
