75 let od vylodění v Normandii, ep. IV
Ráno prší. Hodně prší. Chtěli jsme vstávat brzy a tudíž i brzy vyrazit do Caenu. Ale jelikož pršelo a včerejšek se s kytarou trochu protáhl, tak jsme si dali hodinku spánku k dobru.
Balíme celé auto a přijde nějaký frantík se startovacími kabely. Rozhodně neodmítnu příležitost si trochu načechrat karmu a spěšně přeparkuju k němu. Má Citroen Berlingo a já si vzpomínám, jak jsem měl kdysi půjčený stejný pick-up a stejně tak jsem ho startoval pokaždé kabely. Za pomoc dostáváme dva stříbrné a dva zlaté přívěsky „eifelovky“ na klíče. Prý to jede prodávat do Paříže. S tím Berlingem, no, hodně štěstí, kámo.
Za hodinu jsme ve městě Caen a jdeme na Omaha Beach. Ač nejsem zrovna „cíťa“, tohle místo na mě dělá velký dojem. Přijde mi, že člověk si až tady opravdu uvědomí, co všechno se v té hrozné válce dělo. Co všechno museli spojenci podstoupit. Co všechno museli mladí lidé obětovat.
Podíváme se ještě na Pointe du Hoc. Myslím, že snad nejznámější útes na světě. Zde rangeři šplhali na „tu“ skálu. Střílelo se po nich. Padali. Jejich místo zaujímali jejich kamarádi, druzi v boji. Lezli pak dál aniž by se ohlídli. Jedno zaváhání, jedno ohlédnutí totiž byla jistá smrt. Dnes už tuto hrůznou událost, den plný boje, připomíná jen několik železobetonových bunkrů, muzeum a… spousta trávou zarostlých kráterů po bombardování. Krátery navazují jeden na druhý. V ten moment si říkám, že to nebyl med ani pro německé vojáky. Věřím, nebo chci věřit, že valná většina tu nechtěla v první řadě ani být. Kráterům a bunkrům dnes dělá společnost hrozně moc turistů bažících po fotografii. Fotografii v bunkru nebo s výhledem na moře z Pointe du Hoc.
Necháváme za sebou turisty s jejich foťáky a autobusy a jedeme zase na server. Chceme ušetřit nějaký čas, abychom se stihli zastavit ještě v Bruselu u Atomia. Tíživé válečné atmosféry bylo až dost. Na tohle jsem vážně nebyl připraven.
Sklíčenou náladu vylepšuje série písniček a tu doplňuje můj krákor spolu s Věrčiným zpěvem. Abychom vše hezky stíhali, rozhodli jsme se platit mýtné. Na jedné bráně po nás nikdo nic nechce. Divný. Svítí zelená, závora je hore. S nadějí na ušetřená eura říkám Věrce, „tak asi jeď, třeba to toho před námi nezaznamenalo a my pojedeme teď zadarmo“, všude se totiž platilo při vjezdu. Krásně nám pod koly mizí kilometr za kilometrem. Další brána, beru kartu, předávám Věrce, je na mě řada s placením mýta. Nic. „Divný, zkus to znovu.“ Nic, mžourám na displej. Chce to nějakou čipovou kartu. Za námi přijíždí auto. To je karma za to, jak jsme nadávali té řidičce, když jí to posledně taky tak trvalo. Polévá mě studený pot. (Ok, to přehánim.) „Zmáčkni čudlík pro pomoc, já budu mluvit“ instruuju Věrku. Aha, na té bráně, kde jsme měli zelenou, se vyzvedával ten lístek! No, asi nejsme první. Tajemný hlas za reprákem u mýtné brány nám to nastavuje. Pípáme kartou a jedeme dál.
Atomium je stále super. V Bruselu si ještě dáme hranolky a 7up kousek od Atomia a vyrážíme do Holandska.
