„Tak kam pojedem?!“ vykřikne Verča na jedné z mých grilovaček. „Nevím, něco vyber,“ zaúkoluju ji, protože jsem poslední dobou brutálně zasekanej prací. O pár dní později si voláme, co že to má vybrat, jaké jsou naše preference a termínové možnosti. Do party se přidá ještě Hejdy, letenky jsou koupené a cílová destinace zní: Lisabon.
Uběhlo pár měsíců, dva přesuny letu, a jeden den balení. Den D je tu, sedíme v buse do Vídně na letiště. Security check na letišti. Půl hodiny čekání. Let FR9704 vzlétá a my jsme na palubě. V Lisabonu přistaneme za necelé čtyři hodiny. Na Lisabonu je super, že je letiště spojeno s centrem města metrem. A v centru bydlíme. Fontana Guesthouse bude naším útočištěm na následující dny.
Během večeře jsem objednal auto a hned ráno ho jdeme vyzvednout. Půjčovna (Avis) nemá uplně přívětivý systém z uživatelského pohledu, ale po hodině vyrážíme! S holkama jsem se shodl, že první den vyrazíme do Sintry. Městečka, které je asi 20 km od Lisabonu a je plné památek zapsaných v UNESCO.
Jsme tu koncem září, turistická sezóna už je za zenitem, a tak s parkováním není problém. Jinak se tu prý moc nedá sehnat flek. Jediný problém je, že parkovací automat lze nastavit pouze na čtyři hodiny. Pak se k němu musí fyzicky přijít a zaplatit znovu. Trochu to omezuje svobodu na zkoumání místních památek. Nenecháme se tím rozhodit a jdeme do víru historického města.
Sintra je plná paláců, parků a nad ní se tyčí hrad. Hrad a kousek za ním další palác. Lisabonští králové jezdili do Sintry odpočívat a užívat si svého volna. Ale nejdřív kafe a jídlo! Najdeme restauraci s výhledem na Sintránský palác. Dáváme si kafe a místní zákusek – Pastel de Nata. Vláčné listové těsto plněné báječným vaječným krémem. Vypadá, že krém je na vrchu flambovaný. Rozplývá se na jazyku. Je sladký, ale ne moc. V chuti krému je cítit trochu skořice a trochu vanilkový pudink.
Nedaleko od kavárny je turistické infocentrum. Chtěli bychom se tam stavit a získat nějaké užitečné info. Koukám do map a ukazuju směr. Za 300 metrů u branky do jakéhosi lesoparku znejistím. Koukám do map. Ten frajer, co se nám snažil vnutit jízdu tuktukem, měl pravdu, GPSka tu moc nefunguje. Takže pěkně postaru – najít orientační bod a zjistit, kde jsme.
Čas běží a parkovací hodiny neúprosně ukrajují z našeho výletu drahocenné minuty. Rychlé rozhodnutí a shodnutí, že nemá smysl ztrácet čas v infocentru, nás vyšle na cestu lesoparkem k Maurskému hradu nad městem. Dlážděná cestička mezi tropickými palmami, keři a travami se vine do kopce. Stoupá vzhůru k domkům a altánkům. Většinu parků a domů zde nechali, jak jsem psal, postavit místní panovníci. Vždy ovlivnění romantismem, takže se dá bezevšeho souhlasit, že v té nepřeberné paletě stromů, keřů a studánek oči jen přechází. V zatáčce cestičky je větší prostor a kamenný trůn, kde panovníci odpočívali při procházce v parku, a já se řídím jejich příkladem. Jakmile je někde trůn, prostě neodolám a potřebuju na něm aspoň na chvíli posedět. Holky mi udělaly fotku, ale moc mé nadšení nesdílely a pokračovaly v cestě.
Cestička stoupá až k zahradnímu domku a od něj máme výhled na Vilu Sassetti, ke které celý park patří. Dlouho se výhledem nezdržujeme, Maurský hrad je ještě kousek cesty. V úzké brance se vyhneme s protijdoucími turisty. Branka je vsazena do zdi, která dělí park od lesa. Lesní cestička je užší než dlážděná cesta v parku a klikatí se, stoupá do kopce a nevšímá si kamení, přes které vede. Les je plný zeleně a řekl bych, že i spousty exotických druhů, které by zde, nebýt nedalékého parku, nebyly.
Hodinky mi už dávno oznámily, že jsem překonal 18.000 kroků a já vím, že ještě nekončíme. Je totiž slyšet zvuk tuktuků a aut, které po silnici vozí líné turisty nahoru k paláci Pena. My ale míříme nejdřív na Maurský hrad. Na parkovišti kupuje Martina vstupenky do hradu a pokračujeme. K hradu je to ještě asi 10 minut cesty kolem Maurské hrobky. Castelo dos Mouros je původní maurský hrad z 8. a 9. století. Během romantismu po velkém zemětřesení nechal Ferdinand II. hrad opravit a přestavět do romantické podoby. Uvnitř hradu jsou zahrady a nádvoří, kde se šikovali vojáci, ale později sloužilo pro divadlo a jako odpočinková zóna pro panovníka a jeho dvořany.
Vyhlídky z hradu jsou úchvatné. Městečko Sintra jako na dlani. Placatá zem kolem Lisabonu se rozprostírá do dáli až k horám majestátně se tyčícím do nebe. Na druhé straně opevnění za pobřežím běží do dáli širý oceán. Oceán, který na horizontu přechází z tmavě modré do světle modrého nebe. A z nejvyšší vyhlídky se skýtá pohled na protější kopec, kde z lesa vystupuje barevný Palacio de Pena. Náš další cíl. Cíl, od kterého nás dělí několik kilometrů. U paláce je navíc obrovský park, který prý zabere až půl dne. A od tohoto cíle nás dělí větší překážka, než je vzdálenost – čas! Vteřiny se nezadržitelně odpočítávají a musíme vyrazit zpět k autu. Z hradu se vydáme jinou cestou. Je kratší. Měla by být. Vyvede nás v centru Sintry u Sintránského paláce.
Naproti paláce je malá pekárnička, kde dělají Pastel de Nata. Neodolali jsme. Navíc je hned vedle cukrárna se zmrzlinou. Ani té jsme neodolali. Máme ještě asi 20 minut parkovného a tak se zmrzkou okoukneme palác. Dovnitř nejdeme, jen se podíváme kolem do zahrady. Jak tak stoupám do schodů a lížu kopeček citronové a mandarinkové zmrzliny, prohlásím: „Tohle je dovolená dle mého gusta!“ Martina k tomu přidá: „Tohle je zmrzlina dle mého gusta!“ a Verča se se smíchem přidá „Tohle je všechno dle mého gusta!“
K Paláci Pena popojedeme autem. Je to přeci jen docela kus cesty a po paláci chceme stihnout ještě dojet na západ slunka na nejzápadnější cíp pevninské Evropy – Cabo da Roca. Navigace nastavena, Martina sedí vedle mě na sedadle spolujezdce a naviguje. Asi za dvacet minut jsme na křižovatce necelých 7 km od paláce. Jenže k paláci vede cesta, kam je vjezd zakázán, pokud neřídídíš autobus nebo tuktuk. Blbý. Palác Pena je zapsán v dědictví UNESCO a portugalská vláda tam přijímá oficiální návštěvy, ale nás už docela tlačí čas. Co dál? Asi se paláce musíme vzdát. Ale v Sintře je ještě jedna atrakce, která stojí za vidění – Quinta da Regaleira. Palác kupce s kávou, který si nechal vystavět opět v romantickém stylu. Honosný palác doplnil jak jinak, než exotickou zahradu a spoustu odpočívadel, umělou jeskyní a množství jezírek a tím jej dostal také na list UNESCO.
Do paláce se nechystáme. Je tam fronta jak do Pandory týden před Vánoci a zahrada je mnohem hezčí. Exotické porosty střídají romantické stavby, kamenné lavice, jezírka, prameny a tůňky. Labyrintem cestiček vedu naši skupinku dle mapy ke studně. Je to asi 27 metrů hluboká studna, která však nikdy nesloužila jako zdroj vody. Je inspirována tarotem a dole ústí do systému umělých jeskyní a tunelů ke ktrým vedou po obvodu studny schody. Z tunelů procházíme plynule k jezírku a zase zpět do parku. Kolem jezírka jsou kapličky, kamenné lavice zdobené umnými sochami psů a lvů.
Otevírací doba do 18 hodin nás však vyhání ze zahrady a tak míříme zpět k autu. Za chvíli nastane západ slunce a chceme si k němu koupit ještě víno, pivo a nějakou večeři. Městečko Colares a jeho malý supermarket nám poskytl vše. Ulovil jsem malé ochutnávkové lahvičky místních piv, holky ulovily víno. Našli jsme tady i večeři a já vedle oliv objevil nakládaná semena lupiny. To jsem tam nemohl nechat jen tak a celý natěšený na dobrou chálku a ochutnávku piv sešlapávám plyn. Náš půjčený Fiat Panda hladově ukrajuje z cesty směrem na Cabo da Roca.
Parkovacích míst je tu hafo. Přijíždíme přesně na čas. Slunko se za pár minut v dáli dotkne hladiny oceánu. První červánky vykouknou z oranžové opony, jak se blížíme k útesu. Kraj útesu je lemován dřevěným zábradlím. Nalevo je monument deklarující Cabo da Roca nejzápadnějším místem pevninské Evropy. Napravo od nás se s postupující tmou za chvíli rozsvítí maják. Ale než se tak stane, užíváme si západ slunce nad oceánem. Vybarvuje červánky, které přechází do oranžové. Paprsky obarvené ve všech odstínech rudé a oranžové se rozbíhají do celé šíře horizontu. Každý moment mění oblohu před námi. Každý stupeň, o který slunce klesne pod hladinu, změní podívanou, kterou nám nejzápadnější místo Evropy připravilo. Večeře při západu slunka nám uzavřela první den v Portugalsku. Zítra vracíme auto.
