Zase to nevyšlo! Ve středu jsme chtěli s Anet vyrazit hned po práci na dovolenou, ale pracovní povinnosti nás zdržely. A vyrážet v sedm večer na 4 hodinovou cestu do Českého ráje, to není nic pro nás. V klídku jsme tedy začali dovolenou vydatným spánkem v domácím Brně. Ráno vyrážíme a cesta hezky ubíhá. Český ráj je krásný a jezdím tam za částí rodiny od mala. Přesto se tam stále najdou místa, kde jsem nebyl a kam bych se rád podíval.
Naší první zastávkou jsou Bozkovské jeskyně. Až přímo k jeskyním se zajet nedá. Ale parkoviště je zhruba půl kilometru daleko pěšky. Za asi 20 minut půjde pod zem naše skupina, takže si dáváme kafe z automatu a čekání nám rychle uteče. Klasická insturktáž, abychom nešahali na stalagmity a stalaktity, abychom koukali pod nohy a dávali pozor na mokrou zem, a jde se. Bozkovské jeskyně jsou dolomitové a jsou nejdelšími dolomitovými jeskyněmi na území ČR. A mají ještě jedno nej, mají největší podzemní jezera v Čechách.
Další zastávkou je Kozákov. Na vrcholku hrozně fučí. Děcka i dospělí tu pouští draky a v dáli zastírá obzor oblačnost. Kozákov je dávno vyhaslou neaktivní sopkou. A díky tomu se na jeho svazích nachází spousta polodrahokamů, acháty, jaspisy, křišťály a další. Výhled není, tak sjedeme kousek dolů a zkusíme taky něco najít. Možná jsme nějaké pecičky objevili, ale chce je to rozklepnout a kladívko nemáme. A čeká nás ještě pár dalších zastávek. Bereme tedy kamení do auta, že si ho Anet rozklepne později.
V Českém ráji je spousta krásných míst, ale jsou daleko od sebe a s krátkými dny, které jsou v období dušiček, je těžké se mezi nimi efektivně přemisťovat. Velice rychle tedy sjedeme z Kozákova do Tatobit, kde chci zapálit na hřbitově svíčku na rodinném hrobě. A už frčíme do Klokočských skal. Klokočky mám taky moc rád a nemůžu se dočkat, až Anet ukážu to místo, kde Kaprál lál Máchalovi, že ho nahoře na zemi čeká šibenice – přesně to místo je totiž v Klokočkách. Sezóna turismu je však dávno u konce a hrad Rotštejn je zavřený. A cesta po železných chodníčcích a žebřících je neprůchozí. Vedu tedy Anet kolem skalního masívu zadem. Nikdy jsem tudy nešel, takže rád prozkoumám nové cesty. Stezka nás dovede až nahoru, takže můžeme zkontrolovat z vrcholku skal úpatí Kozákova i rozhlednu nahoře.
Připozdívá se a tma začíná získávat převahu nad světlem. Řadím za jedna a vyrážíme na nocleh do Troskovic. Dorazíme už za tmy, ale stále nás čeká u babičky vřelé přivítání a dobrá večeře. Snídaně pak bude ještě lepší.
Druhý den ráno jdeme na procházku. Je chladné podzimní ráno. Tráva se stříbrní jinovatkou. Každé vydechnutí doprovází obláček páry a slunko líně protláčí své paprsky mezi větvemi stromů. Kousek od Troskovic je prý postavena replika keltského opida. My ale míříme nejdřív k rybníku Věžáku. Je to příjemná procházka po lesní cestě a v létě bychom se tu mohli i vykoupat. Ale teď by mě do vody nikdo nedostal. Od Věžáku je to kousek na starý mlýn a tam se dá odbočit oproti mé obvyklé trase k onomu opidu. Zkusíme to tedy. Cesta je hodně do kopce. Jde se lesem. Potkáme včelín. A obří vily resortu Český ráj. Kousek od něj je opidum. Ale nepřijde mi, že by to mělo s kelty moc společného, krom zdánlivě podobné architektury.
Necháváme tedy opidum opidem a pokračujeme dál. Sejdeme lesem zase dolů z kopce a už jsme u Nebákovského rybníka. Oficiálně odtud vede po červené zlatá stezka Českého ráje, kterou bychom to obešli zpět do Troskovic. Ale já mam radši cestu kaňonem. Ústí totiž kousek od babičina domku, a navíc to byla vždycky hezky romantická. Potůček, který kaňonem protékal je opět vyschlý. Stromy jsou polámané vichřicí, ale stále to má něco do sebe. S Anet se prodíráme lesem, přelézáme kmeny a podlézáme spadené haluze. Je to dobrodružství. Stoupáme kaňonem nezastavitelně vzhůru. Vzhůru za vůní babičina guláše. Roští, ostružiní ani klády přes cestu nás nezastaví. Pískovcové skály kolem nás němě pozorují. Pozorují a dál jsou. A my jdeme někde skrčení jinde vzpřímení a jdeme až do cíle – na guláš. Protože odpoledne nás čeká aquapark v Liberci.
PS: Kameny z Kozákova se mnou jezdí už dva měsíce v autě.
