Píše se rok 2018 a my končíme sjíždění Sázavy v Týnci nad Sázavou. Cestu na nejzábavnější úsek hradí kameny. Je málo vody.
Píše se rok 2020. Je hroznej slejvák a v mém autě jsou další tři pasažéři, čtyři pádla, čtyři vesty a dvě nafukovací baraky – lodě. Jedeme do Týnce nad Sázavou. Vody je dost, kontroloval jsem to ráno. Oběd si dáváme v motorestu U Rybiček a za půl hodiny nafukujeme baraky.
Jura na vodě nikdy nebyl a Nikol jen jako háček. Hejdy je zkušená a já o sobě taky rád smýšlím jako o zkušeném vodákovi. Rozdělíme tedy síly půl na půl, já si beru Nikol a Hejdy bude z pozice háčka radit Jurovi, protože běžně je zadákem.
Dávám Jurovi spěšně pár tipů, ukazuju, jak řídit loď doprava a doleva. Vyplouváme. S Nikol se domluvím, jak budu zezadu dávat povely, když bude potřeba. „Zaber, samozřejmě zabereš, kontr, zamícháš pádlem proti směru jízdy.“ „Jasný, to znám“, rychle jsme se s Nikol shodli a pokračovali k nejbližšímu jezu. Prvnímu na trase.
Šlajsna. Pomalu se blížíme. Vstávám na lodi, kontroluju, jestli je čistá a sjízdná. Je čistá a sjízdná. „Po celou dobu drž pádlo ve vodě a kormidluj“, dávám instrukce Jurovi, „a ty, Nikol, vytáhni pádlo a pod šlajsnou začneš pádlovat a zabereš“, domluvím se se svým háčkem. „…a musíš tam najet zcela rovně, nesmíš jít bokem“, křičím na Juru, aby mě slyšel. Jez a šlajsna už docela hučí.
Plujeme, Nikol pod šlajsnou zabírá. Odplujeme kus od jezu a jen se necháme unášet proudem. Je tu docela silný. Kontroluju, kam míříme. Žádný kámen před námi. Ohlížím se a koukám do šlajsny. Jura s Hejdy vplouvá. Jsou hodně blízko pravé stěny. Nejsou ani moc rovně. Projeli a neudělali se. Doplouvají nás a pokračujeme.
Jura s Hejdy mají na levoboku své lodi špatný závit víka ventilu a tak brzy zastavujeme. Je třeba dofouknout. Na naší lodi se nám utrhl závit od třetí lavice a tak jím nahrazujeme ten špatný. Určitě už se to nebude vyfukovat.
První se na vodu vydává Jurova loď. Jura sedá do lodi. Příď má ještě na břehu. Hejdy ho má natlačit do vody. Zvedá příď. Zatlačí. Loď se nakloní. A Jura padá do vody. Napůl. Zapírá se o pádlo. Křičí. Hejdy pouští loď. Jura je zachráněn! Není! Znova se záhadně napůl octne ve vodě. Napodruhé se už vydrápe nahoru a už se pevně drží zabradlí vedoucího ze břehu. Voda z baraky vyteče výpustí vzadu. Přidržím Hejdy loď, aby mohla nastoupit ke svému kapitánovi. O poznání ladněji odrážíme od břehu i já s Nikol a doháníme je.
Sjedeme malý jez a čeká nás další šlajsna. Tentokrát není tak hezká. Je tam asi půlmetrový skok. Rozjedeme to a vjíždíme. Nafukovací baraka se v půli zlomí, Nikol to sesadí z lavičky a mě taky. Ale projedeme! Jura s Hejdy za námi taky. Peřejky pod jezem vystřídá volej a Nikol říká, že bychom mohli někde dát pauzu na venčení.
Na obzoru vidíme několik vodáků se žlutými pálavami a rafty. Jsou nad dalším jezem. Mohla by tam být restaurace. Jenže je tam tolik vodáků, že bychom se těžko vešli. Velím tedy k plácku na opačném břehu. Jura s Hejdy jsou u břehu dřív než my. „Tady jsou kopřivýý“ stěžuje si Hejdy na místo kam Jura nasměroval příď své lodi. My kotvíme hned vedle a Nikol si odskočí. Ohlížím se a na jezu z dálky vidím šlajsnu. Vodáci ale koníčkují lodě vedle šlajsny. Než stihneme proberat plán, vrací se Nikol a Jura s Hejdy odrážejí. Čekají kousek od nás. Držím loď, aby mi mohl nastoupit háček. Bere do ruky pádlo. Opírá se mezi kameny o břeh. Nastupuje. „Ježiši, tam je hroznýš! Had!“ Nikol rychle dává pádlo do bezpečí lodi a vyděšená, schoulená sedí na lavici v barace.
Můj nechápavý výraz kontroluje kamení na břehu. Hroznýše nevidím. ‚Hroznýš je vlastně škrtič‘ bleskne mi v tu samou dobu hlavou obrázek hroznýše. Nechápavý výraz se mění během vteřiny na smích. Nikol se brání, že má hroznej strach z hadů. „Byl tam had. Nebo ještěrka. Takovej ten hnědej. Jak končí na -ýš“ vysvětluje. „Myslíš slepýše?“ ptám se mezi zalykáním se smíchem. Dobrodružství z říše plazů nás dobře bavilo ještě asi kilometr. Teda mě a Juru asi mnohem líp než Nikol…
Jez v Žampachu, který ostatní koníčkovali, je stejný jako předchozí. Šlajsna a je tam asi metrový skok. „To dáme“, ujišťuju Nikol. Rozjedeme loď. Vplouváme do šlajsny. Loď dře o hráz šlajsny. Zastavuje. Nikol visí ve vzduchu. Nedali jsme to. Smějeme se a smějou se nám i ostatní. Ale pomohli nám a popostrčili nás zpátky. Jsme taky odsouzeni ke koníčkování.
Pod jezem voda hezky teče. Mírné peřejky, sem tam kámen. Ne každý šel poznat dřív, než jsme na něj najeli. Ale ani jednou jsme se neudělali. Baraka je hezky stabilní. Míjíme viadukt v Žampachu. Nejvyšší viadukt v České republice a druhý nejvyšší v Evropě. Vzpomínám, jak jsme přes ten viadukt šli pěšky na zimním vandru před pár lety.
Řeka se kroutí a zatáčí. Na pravém i levém břehu se objevují první chatičky. Chatičky, které byly kdysi třeba trampskými osadami. Mnoho z nich má na sobě jména původních osad. Oregon, Toronto a spousta osad, které mají stále vyvěšenou trampskou vlajku. Plujeme pomalu. Kochám se okolními skalami, chatami, lesy.
Krátký asi 16 km dlouhý úsek Sázavy je hned za námi. Sice krátký, ale rozhodně nejzábavnější z celé řeky. V Pikovicích se vydávám na vlak a Jura s Nikol a Hejdy zatím vysuší lodě. Zmákli jsme to. Hurá zpět do Brna!
