Všude samé vodopády
Dnes jsme neměli v plánu vstávat brzy. Takže je asi 9 hodin ráno. Oproti minulé noci, která byla v cca 1.800 metrech nad mořem, nám teď bylo hrozný vedro. Jsme u jezera Lago di Caldaro. Kousek od jezera je na slepé silnici parkoviště asi pro čtyři karavany. Jsou tu dva a my.
Snídaně probíhá za soustavného zdravení okolo probíhajících a projíždějících cyklistů a běžců. Vyrážíme směrem na ferratu Burrone Giovanelli. Podle popisu by měla být lehká. Celou dobu prý vede kaňonem kolem potoku a vodopádů.
Cestou nakupujeme v Coopu a projíždíme městem Solorno, kde na skále nad silnicí vidím hrad! Vysoko s rozhledem na celé údolí, kterým se už asi půl hodiny couráme. Kolem nás jsou celou cestu vinice a jablečné sady. Je to úžasný pohled. Nad nimi se v dáli tyčí hory. Jako majestátné hradby chránící tento kousek úrodné země plné révy a jabloní. Takže si hraju na hloupýho turistu a ručička na tachometru se zřídka podívá za hranici 80 km/h. Průměrná rychlost bude někde kolem čísla 58, tipuju.
Zatáčím na parkoviště a rychle přitakávám na Jarčinu otázku. „Jdeme na hrad?“ Výstup je strmý, na hradě toho ale krom výhledu a prázdné restaurace moc není.
Je po poledni a tak se vydáváme dál. Máme to podle navigace ještě asi půl hodiny cesty. Myslím, že mým tempem spíš tak třičtvrtě. Ale provoz skoro není, tak se jede hezky. Nasazuju tempomat na příjemných 60 km/h, jedu a kochám se. Sem tam pouštím nedočkavé řidiče za mnou. Nikdo mě nedonutí přidat. Až zvukolamy přes které jsem neviděl na sady kolem. Před ferratou si dáváme ještě oběd. Ve stínu vinice. Naprostá špica!
Začátek ferraty je asi 15 minut chůze. Jdeme tam a hned nás vítá první vodopád. Vedle něj stoupá po skále žebřík. Tohle bude pecka!
Vystoupal jsem za Jarčou první žebřík. Tohle není kaňon. Asi 20 minut stoupáme ferratu na přímém slunci. Jediné, co se na tomhle rožni hýbe, jsme my dva a sem tam ještěrka. Pěkný kaňon.
Ale dočkali jsme se! Cesta se vrací do kaňonu. Voda hučí, stříká a já si spolu s Jarčou užívám zasloužený chládek. Cesta je zábavná plná žebříků a hrozné spousty úchvatných scenérií.
Po asi hodině stoupání se nám naskytne pohled na neuvěřitelně velký vodopád. Voda teče po celé šířce stěny, jen to na fotce není moc poznat.
K vrcholu zbývá jen pár vodopádů a chvil. Nikde jsme se nezasekli a nikam nespěcháme. Užíváme si dlouhý pochod bez lidí. Nepotkali jsme zatím nikoho. Je tu svatý klid. Jen my, zurčící potůček, hučící vodopády a sem tam cvaknutí karabiny nebo zašustění listí od ještěrky, žáby nebo jiného malého zvířete.
Problémový je sestup. Ne, že by byl nebezpečný. Je „jen“ hrozně strmý. Asi 40% klesání dává fest zabrat kolenům. Hodně. V asi dvou pětinách potkáváme dva cyklisty. Netlačí, jedou. Jedou do toho kopce. Do toho se 40% stoupáním. Já bych to nešel nahoru ani pěšky.
U auta bereme věci a jdeme se osprchovat. Vodopád u začátku ferraty je ideální. Po koupeli v přírodní sprše nás čeká Lago di Garda. Tam jsme nedojeli. Ve zhruba půli cesty zastavuje u jezera Lago di Toblino. Líbí se mi tu místo ke spaní. Je zde totiž výhled na jezero a hory za ním. Ale jezdí kolem hrozně moc aut.
To se Jarči nelíbí a já uznávám, že to není takové, jak jsem myslel. Chystáme se tedy k Lago di Cavèdine. Cestou v dálce (asi 3 km, jsme oba slepí jak patrony) vidíme obrovský hrad. Stojí v kopci nad vesnicí. Je tma a je celý nasvícený teple žlutým světlem. Hradby, mohutné věže. Záhy mizí, jak vjíždíme do zástavby vesnice, ale vím, že pojedeme kolem. Jedeme kolem něj. Je to nějaká vápenka a ne hrad. Aha, hm. Na moji obranu, byla fakt tma.
Projíždíme na odpočívadlo s karavanem. Parkujeme před ním a večeříme. Večeříme čerstvé hrozny a usínáme. Zítra nás asi budou bolet nohy.
