Několik let chodíme pravidelně na Vánoční vandr. Za poslední roky se to tedy přesunulo spíš do podoby vánočního potlachu, ale je to hezká tradice. Před dvěma lety jsme byli na Velikonočním vandru. Loni to nevyšlo, ale na letošek máme plán!
Čekají nás čtyři dny volna. Byla by škoda toho nevyužít. S tolika časem se dá vyrazit i někam daleko. Jedinou překážkou je nouzový stav, ve kterém se naše krásná zemička nachází. No, riskneme to. Výlety do přírody jsou povoleny.
Cílem naší cesty je Česká Kanada. Vyrážíme ve čtvrtek odpoledne. V pátek má být sraz s Mártym a Mojem. Ještě než jsem vyjel z Brna, tak bylo jasné, že Márty nedorazí. Škoda, má černý puntík.
Auto nechávám ve vesničce Radíkov. Je tam hezké místo na parkování u rybníka a hned vedle je studánka, což se hodí. Nahazuju usárnu na záda. Na levé rameno usazuju kytaru. Na pravém se uhnízdil žracák. A jde se! Jde se po červené.
Hned za vesnicí cesta uhýbá ze silnice. Míří mezi luka a k lesu. Kráčíme směrem k lesu a nasáváme první svěží vánek. Kamarádka po mé pravici ukazuje na cosi na hranici luční trávy a stromů v lese. Z dálky nás kontroluje tmavé vysoké zvíře. Zahnuté rohy. Pod nimi ostražitý pohled. „Hm, další turisti, co je nebaví být doma,“ si řekne muflon, ukaže nám svůj bílý zadek a zmizí v lese. Hezké uvítání v České Kanadě.
Cíl dnešní cesty je asi 4 kilometry vzdálený Vysoký kámen nad Bizoní farmou. Přijeli jsme docela pozdě a zbývá nám asi třičtvrtě hodiny do západu slunka. Jdeme! Kousek vedle cesty cosi přitáhne mou pozornost. Tyčí se tu asi metr vysoký bílý patník s modrým vrškem. Povinná zastávka! Skoro bych na něj zapomněl. Hraniční kámen Čech a Moravy.
Blížíme se k rybníku. Nejsme jediní, kdo hledají útočiště v přírodě. U rybníka je zaparkovaný karavan. Vevnitř se svítí a my rozhodně obyvatele nechceme rušit. Pokračujeme dál. „Něco tu nehraje!“ říkám si. Kouknu do mapy. Cesta vede podél rybníka, ne od rybníka pryč. Projdu kolem karavanu na hráz, kam spadl obrovský smrk. Nejspíš ho zlomil vítr. Pahýl kmene se natahuje do třímetrové výšky nad hladinou a vypadá čerstvě. Ale větve v torzu stromu, které leží na hrázi, jsou už dost polámané, jak tudy někdo procházel. Bude to tak týden až čtrnáct dní, co se ten strom poddal síle větru. A my jsme se skrz něj dostali na správnou cestu.
Od rybníku je to už jen kousek do kopce, pak z kopce, pak do kopce a jsme na místě. Ten první kopec je hrozný. Možná ani není tak hrozný, jako je hrůzný. Není hrůzný svou strmostí. Není hrůzný ani svou délkou. Je to všechno tím, kam vede.
Z lesa vedle rybníčku nás vyvedl na mýtinu. Otevřela se přede mnou obrovská paseka. Polámané suché větve ležící mezi pařezy. Prostředkem se do kopce vine cesta a sem tam se nad tou hrůzou smutně tyčí osamělý smrk. Kůrovec řádil.
Naše nocoviště u Vysokého kamene je naštěstí této katastrofy uchráněno. Na Vysoký kámen vedou schůdky a vrchol zdobí pamětní deska. Upřímně, zase tak vysoký není. Ale je tu ohniště a kousek v lese mezi stromy rovný plac, kde složíme kosti.
