Sobotní ráno je pro někoho klídek. Devátá hodina, kafe, vajíčka a televize. My vstáváme v sedm a ve čtvrt na devět mě s Anet a mamkou vyzvedává Martina, řidička, a brácha.
Dnes se vypouští Sečská přehrada na Chrudimce. Možnost plout na řece protékající mým rodným městem jsem nemohl vynechat. Lodě máme půjčené a do objednávky jsem přihodil i neoprenové kalhoty, boty, vodáckou bundu a pro Anet s mamkou neoprenové rukavice. Mám pocit, že se můžou hodit.
Lodě jsou vyzvednuté a… nic. Přehrada se bude vypouštět až tak za dvě hodiny. Blbě jsem si přečetl instrukce na webu a jsme tu brzy. Zaměnil jsem si program se splouvaním Doubravy. A to je za týden. Nevadí. Vojta s Martinou a mamka si zajedou cosi vyřešit k Třemošnici a já s Anet vyrážím na procházku. Podél příjezdové cesty vede betonová obluda, která prý dřív byla dřevěnou housenkou.
Aspoň tak je to popsané v kešce, kterou jdeme najít. A ta betonová obluda tu opravdu je! Je to betonový vodovod, který slouží k přečerpávání vody pro elektrárnu. Keška je ukryta celkem šikovně a nám začátečníkům trvalo asi 10 minut, než jsme ji našli. Ale je nejvyšší čas se vrátit k lodím. Zbytek výpravy se může každou chvíli vrátit.
U startu čepují Bernarda. Na plynovém grilu pak dělají bramboráky a klobásky. To čekání bude příjemné a nejspíš nebude ani tak dlouhé. A opravdu, za chvíli se na cestě objeví bráchova zelená kára. Před plavbou se ještě posilníme klobásou a jdeme se nalodit.
Chrudimka je běžně většinou nesjízdná. Málo vody, kamenité dno, úseky s prvním ochranným pásmem pro vodní zdroje. Ale při vypouštění Sečské přehrady je průtok 9 kubíků. Teče to. Teče to hezky. Peřejky WW1 více méně po celé délce toku, který je splavný.
A začínáme zostra, pěknými peřejemi, a divokou zatáčkou. Anet je se mnou na vodě poprvé a věří v mé kapitánské schopnosti. Pádluje jak divá a za chvíli jsme na klidnějším úseku a téměř bez kapky vody na sobě. Vypadá spokojeně. Ale neviděl jsem nikde naši druhou loď. Posádku tvoří Vojta a mamka. Zakotvíme tedy kousek po proudu a čekáme. Proplouvá několik lodí a na žadné není naše druhá posádka. Čekáme tedy ještě chvíli, a stále nic. „Asi jsou vepředu, popoplujem,“ instruuju svého háčka a Anet vytáhne kotvu – ehm, pustí klacek trčící do vody z břehu.
Za další zatáčkou míjíme majestátní Markovu skálu. Tyčí se nad řekou a mlčky sleduje vodáky. A bezhlasou písní láká jak siréna Anetčiny zraky. Kámen! Najeli jsme na něj, ale naštěstí nepředstavuje pro naši nafukovací pálavu velké nebezpečí. Ozvalo se jen „vzzzm,“ jak jsme po něm přejeli kýlem.
Řeka se zklidnila. Před naší lodí se otevírá Vodní nádrž Seč II. Kolem je spousta lodí ostatních vodáků, kteří příměji ci klikatěji plují k hrázi. Ti rychlejší už mají lodě na hrázi. „Támhle před námi jsou brácha s mamkou,“ hlásím na příď a Anet přitakává, že je vidí.
Shledáváme se s druhou částí naší vodácké výpravy a překonáváme společně hráz. Po souši. Hrázový přepad má asi 5 nebo 6 metrů na výšku a po vodě ji zdolají jen kajakáři. A to asi i jenom ti nejstatečnější. Trochu jim ale zavidim. My se chopíme lodí a pomalu se vydáváme dál rozbouřenou Chrudimkou. Já s Anet vyrážíme jako první. Brácha s mamkou se naloďují až po nás, takže na ně s Anet na prvním příhodném místě čekáme. Je to na kraji Bojanova. Chvilku plujeme spolu, ale naše pálava je rychlejší, než jejich baraka a tak se nám za chvíli opět ztratí z dohledu.
Na startu říkal frajer od organizátorů, že povodí sice řeku čistilo, ale může se stát, že někde bude spadený strom. Máme si dát bacha. A zrovna takový strom je teď v cestě. „Podplujeme ho vpravo,“ hlásím Anetce, „jak se budeme blížit, tak se zakloníš a podplujem to,“ instruuju dál. Blížíme se. Směr je přesnej. Loď je vyrovnaná kolmo ke stromu a rovnoběžně s proudem. „Zakloň se,“ velím svému háčkovi. Anet se zaklání. Je pod stromem. Já vytahuju pádlo z vody, abych se mohl taky zaklonit. Poslední kousek pod stromem podplujeme setrvačností. Hned poté musim navést loď od břehu, kde je nad hladinou křoví. Proud je silný. Plujeme rychle. Zakláním se. Sakra! Loď se stáčí! Kmen nehnutě čeká, co provedu. Čeká a vyzývavě na mé ukazuje pahýlem seříznuté větve. Neovládaná loď dokončuje manévr. Pahýl větve míří na mě. To nedopadne dobře, probleskne mi hlavou. Anet je už půl vteřiny za kmenem. Blížím se ke kmenu. To nedopadne dobře, vím jistojistě. Nejde to jinak. Byla to chyba, vím. Až pudově automaticky si dám ruce před obličej, na který mi útočí strom svým pahýlem. Zlomek vteřiny se pokouším podsmeknout pod stromem. Srovnat loď. Zlomek vteřiny. Zlomek, který trvá stejně dlouho jako vteřin pět. Nedam to, vím to.
Nevím, jestli jsem nahlas zaklel. Nevím, jestli Anet vykřikla. Ale vím, že jsme na vlastní kůži vyzkoušeli, jestli je voda v Chrudimce mokrá a studená. Je. Je mokrá i studená. „Mam pádlo,“ hlásí spěšně Anet a já odpovídám, že mám loď. Proud nás nese. Na dně jsou kluzké kameny. Směřujeme ke břehu. Ještě, že máme neopreny, není nám zima. Jsme u břehu, loď jsem nějak zvládl otočit kýlem dolu už cestou. Kolem proplouvá mamka s Vojtou, „chcete pomoct?“ „Ne, už dobrý,“ opravdu už dobrý, jen se dostat do lodi. A to už zvládneme.
Jsme asi ve dvou třetinách plavby. Vojta s mamkou čekají na břehu opodál a my mokří plujeme okolo. Trochu zpomalíme, když proplouváme kolem, abychom jim řekli, že se převlíkat nebudeme. Neopreny a vodácká bunda nás drží v relativním tepelném komfortu. Plujeme dál a čekáme na dalším jezu. Několik vodáků propluje a všichni jej zdolají jez bez větších potíží. Naše druhá loď stále není na obzoru a jak se nehýbeme, tak se ke slovu pomalu hlásí zima. Plujeme dál. Však oni nás doženou nejdýl v cíli, …a očividně se dovedou udržet v suchu líp, než my.
Peřejky, malý jez nebo spíš jen stupeň, který splujeme, peřejky a už se na obzoru objevuje most se značkou „STOP!“ Konec trasy. Ochranné vodárenské pásmo Křižanovické přehrady. Na pravém břehu se balí vodáci, kteří dopluli před námi. To že Mezisvětí. Od první chvíle, kdy jsme je spatřili, tak je cítit, že na místě opět dělají bramboráky. Najedeme po proudu kousek pod místo, kde chci zakotvit. Otáčíme se přídí ke břehu a zabíráme proti proudu, abychom hladce a jemně přirazili. Proud je silný. „Zaber,“ hlásím dopředu. Ostatní vodáci sledují náš boj s proudem. Záběr, posun ke břehu. Zaběr, posun z proudu. Zvládli jsme to a vodáci nám pomohli vytáhnout příď na břeh. A pak se to stalo!
Anet vystupuje. Je na břehu. Já se zvedám. Anet čapne lano na přídi a chce loď povytáhnout. Zatáhne. Loď se nadzvedne. Jen několik centimetrů. Zatáhla za lano na levoboku. Loď je nadzvednutá. Šikmo. Ztrácím balanc. Obrovský cákanec obklopí celou moji maličkost. Studená voda. Studená voda se navalí do neoprenu i pod bundu, abych si ji v nasledujícím zlomku vteřiny vyhřál. Pokusí se mě vzít trochu proud, než nohama pevně stoupnu na dno a postavím se. Stojím do půli stehen ve vodě. Někteří vodáci na břehu se diví, co se stalo, a se zájmem sledují, co se bude dít dál. Někteří vodáci se smějí. Anet se řehotá na celé kolo, až si z toho sedla. A já se taky směju. Mám snad na výběr?
Hlavně, že jsme dopluli.
